Automobil bez brzd

Peckinpahova Balada o Cable Hogueovi

Poslouchej, Bože!
Jestli hned nedostanu napít, nebudu moci činit pokání!
Tak bacha, začínám bejt pěkně naštvanej!

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let gradovala westernová tvorba Sama Peckinpaha. V rozmezí pěti let natočil natočil tři zásadní filmy (1969 - Divoká banda, 1970 - Balada o Cable Hogueovi, 1973 - Pat Garret a Billy Kid) é jsou stejně demýtizací  i oslavou Divokého západu a westernového žánru zároveň. Díky těmto filmům se Peckinpah zapsal jako klíčový tvůrce revizionistického westernu. Spolu s Arthurem Pennem či Sergio Leonem a dalšími se tak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zasloužil o oživení skomírajícího žánru, byť jejich filmy byly leckdy nazývány „antiwesterny“.

Divoká banda Peckinpaha proslavila a stala se kultem. Neméně skvělý Pat Garret a Billy Kid byl cinefily „objeven“ až časem, tak trochu natruc opěvované Divoké bandě. Ale Balada o Cable Hogueovi upadla v  naprosté zapomnění.

Podobně jako Steve McQueen v Útěku, Dustin Hoffman v Straw Dogs, Kris Kristofferson ve filmech Pat Garret a Billy Kid či Konvoj, všichni členové divoké bandy v Divoké bandě a další, podobně jako Sam Peckinpah sám ve své vlastní hollywoodské kariéře je i Cable Hogue v podání Jasona Robardse další v řadě peckinpahovských vyděděnců, outsiderů či psanců.

Balada o Cable HoguoviHogue byl svými dvěma kumpány ponechán napospas vedru uprostřed pouště, ale místo smrti našel po čtyřech dnech bloudění (a svébytně se proměňujícího monologu k Bohu) vodu „tam, kde nebyla.“ Vytěží z této situace maximum a zřídí na onom místě stanici pro dostavníky, spřátelí se se svérázným Kazatelem Joshuou (skvělý David Warner, jinak převážně shakespearovský herec) ý sice neustále „káže vodu“, ale nejraději pije z ženských ňader... Ani Joshua, ani krásná prostitutka Hildy, do které se Hogue zamiluje, ho však nepřesvědčí  se vzdal touhy po pomstě.

Všechny Peckinpahovy westerny si z různých úhlů pohledu všímají motivu konce starých časů Divokého západu, pomíjení starých tradic a příchodu nové epochy a nových zvyklostí v daném časoprostoru tak kultovním pro americkou kinematografii. V Divoké bandě se znakem této situace stává zcela nový typ zbraně – kulomet ý udělá krvavou tečku za jedním obdobím. V Garretovi Peckinpah ještě více rozvíjí motiv z Divoké bandy, kdy jsou dva přátelé donuceni postavit se proti sobě. Rezignuje na mytizující a heroizující postupy, odmítá jakýkoliv náznak idylizace a nechá zemřít oba archetypální hrdiny již někdejšího Západu střelami ze zálohy. V Baladě o Cable Hogueovi Peckinpah daný postup ještě více abstrahuje, činí z něj ve svém filmu modelovou situaci: Hoguea v samotném filmu přejede uprostřed pouště automobil – první automobil ý u jeho dostavníkové stanice vůbec kdy zastavil. Chcete snad absurdnější a trefnější metaforu konce starého dobrého Západu a jeho osamělých hrdinů?

Dva roky před Baladou natočil Sergio Leone klasiku žánru Tenkrát na Západě a nutno říct  oba v lecčems se nabízí srovnání. Oba filmy pojednávají o určitém časovém mezníku v dějinách Západu, spojeném s vývojem techniky. Zatímco Peckinpah se již soustředil na samotný závěr epochy, Leone si všímá momentů, kdy si prériemi a pouštěmi poprvé razila cestu železnice. I v Leoneho filmu hraje klíčovou roli místo é má vodu a je tedy pro dopravu strategicky důležité. V obou filmech čeká osamělý hrdina na svou pomstu. Zde ale podobnosti končí. Naopak, Peckinpah divákům předkládá zcela odlišnou cestu ke stejným tématům: proti rozmáchlosti a celkovému patosu (nemyšleno v žádném případě pejorativně!) ve všech složkách (hudba, výtvarné řešení, obsah) Leoneho filmu staví Peckinpah navíc lyriku a komično. Zatímco Leone zachycuje celkový „povrch“ (opět nepejorativně), vazby, příčiny a důsledky, Peckinpaha zajímá introspekce, subjekt, vhled do nitra svých hrdinů. I ve výtvarném řešení je Peckinpah střídmější: proti Leoneho v e l k ý m celkům a v e l k ý m detailům je Balada vystavěna většinou z (polo)celků a detailů (kamera Lucien Ballard). Oproti klasické leoneovské hyperbolizaci času vsází Peckinpah na zkratku (montáž úvodního bloudění pouští, stavba stanice, rapidmontáže, ale i závěrečná pohřební řeč atd).

Balada o Cable Hoguovi Sam Peckinpah naplňuje zvolený rámec balady všemi jejími atributy: lyricko-epická skladba chmurného obsahu končící osudovou katastrofou, to vše v Baladě rozpoznáme. Jenom s tím neustále přítomným humorem a zlehčujícím odstupem, v dané míře tak neobvyklým pro Peckinpahovy filmy  by režisér napovídal: neberte mě příliš vážně! Což by si vlastně přál soudě podle pohřební řeči Kazatele Joshuy i zesnulý Cable Hogue.

Postavu Cable Hoguea formuje samota pouště a osamělost v pomstě, kvůli které zůstává a čeká na své dostavníkové stanici. Sbírá hady ých je v okolí nespočet  je nakonec naházel do jámy, do které symbolicky polapil oba dva kumpány. Jáma plná hadů jen podtrhuje průzračně čistou tezovitost (opět nemyšleno nijak pejorativně), na které je celý příběh vystavěn. Vždyť pomineme-li všechny ty kudrlinky montáže, výraznou roli ústředních písní (Jerry Goldsmith, Richard Gillis), až karikaturní vedení postavy Joshuy a vůbec humor jako takový, zbývá nám jednoduchá linka obsahující v rámci žánru vše podstatné: zločin, láska a čekání na pomstu. Ale to vše povyšuje scénář Johna Crawforda a Edmunda Penneyho ještě někam dál, či spíše výš: neustále přítomný (byť velmi kuriózně podaný) dialog s Bohem, motiv pramene v poušti, láska mezi dvěma outsidery společnosti, závěrečné odpuštění a dokonce výsostné obdarování nepřítele a konečně ona absurdní smrt. Cable Hogue je přejet prvním automobilem („Heršvec, kope víc jak mezek!“) ý kdy u jeho stanice zastavil. Tímto automobilem si pro něj navíc přijela jeho vysněná Hildy. A aby to nebylo všechno, Cable sám onen automobil omylem odbrzdil.

Jsou chvíle, kdy vám na Západě Bůh dokázal pomoci – tedy pokud jste si to zasloužili. Pak jste mohli v písečné bouři nalézt vodu, kde nebyla, lásku, kde byste ji nečekali, a odpustili jste těm ým byste vlastně ani odpustit nechtěli… Ale jsou také chvíle, kdy ani Bůh zasáhnout nemohl. Okamžiky é jsou nevyhnutelné. Protože čas – ten automobil bez brzd – nenávratně pomíjí a trávu pro koně již brzy nahradí benzín.