Podzim westernu

Jízda vysočinou jako nostalgické sbohem žánrové tradici

Jízda vysočinou představuje „jiného“ Peckinpaha – nikoli efektního stylistu, narušovatele žánrových schémat, „básníka krve“ a nihilistu – avšak odlišným způsobem než humorem prosvícené Balada o Cablu HoguoviJunior Bonner. Režisérův druhý celovečerní film je ještě spjat se starým a pomalu se hroutícím hollywoodským systémem, vyrůstá z bohaté žánrové tradice westernu, ale zároveň ji překonává a předjímá budoucí výboje konce 60. let. Jeho osud dobře odráží tento historický proces: Byl vyprodukován kdysi nejmocnějším studiem MGM, ale po dokončení zadupán do země; pozornost k němu obrátil úspěch na evropských festivalech a následná chvála amerických intelektuálních kritiků (Kaelová, Sarris). Přesto širší publikum nezaujal a dokonal tak to  sám zobrazoval: zánik klasického westernu. Samotné téma – elegie ústící až v deziluzi – se však ukázalo jako nosné. Z něho později vyrůstá dnes už Peckinpahův proslulý útok na tradiční obraz Západu vytvořený zavedenými postupy klasického Hollywoodu ý provedl ve filmech Divoká bandaPat Garrett a Billy the Kid.

 Jízda vysočinou Jízda vysočinou je nostalgickým ohlédnutím za žánrem ý vyčerpal své možnosti, ale ve svých nejlepších počinech zůstal jedinečný. Peckinpah dokazuje  plně ovládnul své řemeslo é – v duchu veteránů Forda, Hawkse a Walshe – vkládá do služeb příběhu. Nepotřebuje upoutat modernistickými postupy ž si osvojil v televizi že příběhu ý má vyprávět, svědčí „stará škola“. Nenajdeme zde tudíž pozdější a pro Peckinpaha tak typické prvky jako zpomalený záběr, rychlý střih a prudké pohyby kamery. Lucien Ballard – nestor filmové fotografie u Sternberga a Boettichera – vede kameru ve statických, přehledně komponovaných záběrech. Jejím hlavním objektem je krajina. Jako u každého dobrého westernu i zde krajina vyjadřuje ústřední téma filmu: zánik. Děj se odehrává počátkem 20. století – na rozmezí dvou epoch moderní americké civilizace – a je zasazen do období pozdního podzimu. Podzimní horská krajina v sobě obsahuje postupnou proměnlivost  prochází doba, hrdinové a koneckonců celý žánr. Tento zeitgeist filmu kontrastuje s pojetím starších režisérů – zvláště Forda – kteří se zaměřovali na zachycení heroického budování americké společnosti, a blíží se více westernům Anthony Manna z 50. let ž už předjímají revisionistický western a využívají také horského prostředí. Nevlídná a zvrásená horská krajina kontrastuje s přehlednou majestátností Fordova Údolí monumentů é zde zastává roli základního archetypu a vůči němuž se ostatní tvůrci museli vymezit. Mannovi a Peckinpahovi hrdinové již nejsou jasně rozpoznatelnými nositeli dobra či zla, ale hranice mezi hodnotami se u nich postupně stírá. Na druhou stranu má v sobě podzimní krajina díky teplým barvám – jež však postupně blednou – nádech sentimentální účasti. Ta se projevuje hlavně ve filmovém stylu ý zůstává věrný tradici žánru. Teprve během své další spolupráce začali Peckinpah s Ballardem více experimentovat, ale to už se věnovali úplné demytizaci ustáleného obrazu.

F ilmová smrt Joela McCrey Aby nostalgické téma Peckinpah ještě více posílil, obsadil do hlavních rolí stárnoucích pistolníků ích pro zásilku zlata, odcházející hvězdy žánru Joela McCreu a Randolpha Scotta. Jejich strhané rysy nabourávají dávný ušlechtilý zevnějšek westernových herojů a na povrch vyvstávají stinné stránky charakteru: chamtivost, mstivost, zuřivost. Psychologická profilace postavy tvoří stěžejní přechod mezi symbolickým archetypem klasického westernu a jeho demytizací u westernu revisionistického. U Jízdy vysočinou je obraz narušen, nikoli však zcela destruován – a v tom spočívá její význam ým se odlišuje od pozdějších, z dnešního pohledu snad příliš jednoznačných, děl. Skrze mírnou (! pořád jde o čistě žánrový film) psychologizaci se naopak otevírá hloubka charakteru, v níž hrdinové nacházejí své určení: uchovat si přese všechno čest. Tato základní vlastnost, z níž plyne ona nostalgie, náleží všem starým hrdinům Západu. Filmová smrt Joela McCrey v závěru je pak důstojným završením kariéry  si každý velký herec zaslouží.