K problematice Jedné ruky, která netleská

Na film Davida Ondříčka Jedna ruka netleská kolem sebe neustále zachycuji nejrůznější reakce. V zásadě však takové é provázejí každý tzv. kontroverzní filmek, tj. obdivné, užaslé, rozpačité, rozhořčené, zklamané. Divácká obec se poltí ve dví. Je to přesto, nebo právě proto  jde o film určený nejširšímu spektru diváků? Jinak. Jde opravdu o film určený nejširšímu spektru diváků? Je-li Jedna ruka… v něčem problematická  právě zodpovězení této otázky problémem číslo jedna.

Problém č. 1: Jdeme na Macháčka

Diváky daného filmu lze rozdělit do několika kategorií:

  • ti, kdo přišli na „dvojku“ Samotářů, doufajíce  neuvidí nic víc a nic méně než dvojku Samotářů
  • ti, kdo přišli na „dvojku“ Samotářů, očekávajíce však „nějaký“ posun
  • ti, kdo přišli s očekáváním „dvojky“ Samotářů, v skrytu duše doufajíce v něco zcela jiného
  • ti, kdo věřili  neuvidí nic ze Samotářů

Je zřejmé  největší zklamání zakusili milovníci filmu rekrutující se z řad „áček“ a „déček“. Vzhledem k tomu  se o Ruce dlouho mluvilo jako o následovnici Samotářů, lze se domnívat  „áček“ bylo mnoho, zatímco „déček“ jen velmi poskrovnu. Naopak nadšeně se z kin valí zástupci řad b) a c), pokud ovšem měli jen trochu dobrou vůli spatřit ve filmu to, s čím na něj šli.

Kámen úrazu vidím v tom  Ruka je mnohem „zrádnější“ než Samotáři. Ona zrádnost spočívá v několikavrstevné nejednoznačnosti. Zatímco Samotáři samotní ve svém rámci nikdy dramaturgicky nepřekvapí, tj. pohybujeme se po celou dobu v oblasti jednoznačné tragikomedie, Ruka je svou výstavbou mnohem komplexnější a složitější.

Samotáři představují nesmírně smutné a tragické osudy z komické perspektivy, a to i v tak obludných případech  je Jakubovo (Macháček) přiznání, že zapomněl  už jednu holku má. Ačkoli se pod celým filmem táhne tragická nit, pohled na život je humorný, čili optimistický. Tento duch ovládl český národ a stal se kultem a my mu budeme přihlouple říkat „macháčkovský humor“. Onen macháčkovský humor je poté přítomen také v Ruce a dokonce se dlouho zdá  jí bude dominovat (potud mohou být „áčkaři“ blažení, zatímco „déčkaři“ již opouštějí kinosál). Nakonec se však stahuje do pozadí a stává se pouze jednou vrstvou příběhu á je tentokrát konfrontována se zcela děsivou realitou rodinného kruhu Zdeňkovy (Trojan) rodiny. Tuzemský divák ý počítá s dvojkou Samotářů a přichází do kina vyzbrojen macháčkovským humorem, se postupem příběhu dostává do složité situace: zatímco se rodinná situace a charaktery jejích členů vyhrocují, divák si uvědomuje  pro macháčkovský humor tu zbývá stále méně prostoru. Nakonec přijde okamžik, kdy se této berličky musí chtě nechtě vzdát. Pokud tak neučiní, Zdeňkova rodina mu zcela „zničí“ „zážitek“ z dvojky Samotářů že v pokročilejší fázi příběhu na ni macháčkovský humor prostě aplikovat nelze. Hovořím o chuti a odvaze diváka přijmout fakt  film ho ve své polovině zrazuje a dosud se slibně rozjíždějící dvojka Samotářů se definitivně nekoná.

V tuto chvíli již „déčkaři“ v sále dávno chybí (obrazně) a „áčkaři“ se právě začínají srocovat u šatny (obrazně). Bystří „béčkaři“ a „céčkaři“ si naproti tomu nyní hromadně odchrchlávají, sundávají nohy z opěradel před sebou, bezděky boří brady do dlaní a začíná jim vadit šustění pytlíků s popcornem a syčení limonád. Hle  se to děje s plátnem…?

Problém č. 2 aneb Co s žánry? – Sem s nimi. Se všemi.

S oněmi vrstvami je to v Ruce trošku jako v panoptiku. Všehochuť opepřená dávkou bizarnosti. Také zde se nám obecenstvo štěpí a já chápu ty, kdo jásají, i ty, kteří takový příval „nepoberou“. Dotýkáme se totiž samé hranice snesitelnosti a vkusu. Ten, kdo to vnímá jako překročení této hranice  hořce zklamán, zatímco druzí projevují úměrně násobené nadšení. Poznámka: Když Vítek (a jiní) při Trierově Tanci v temnotách plakal, zatímco Kuba (a jiní) plakal nad tím  někdo při něčem takovém může plakat, šlo o vzdáleně příbuzný problém – totiž problém hranice vkusu a nevkusu, na níž se zmiňovaný film pohybuje.

Autoři Ruky nejenže proti sobě postavili dvě základní dějové linie (vztahy uvnitř Zdeňkovy rodiny a putování Standy, Ondřeje, Martiny a Andrey) é částečně – skrze postavu Zdeňka – prolínají a jež vyprávějí z naprosto protichůdných perspektiv (tragická versus komická), oni divákovy jeho percepci stěžují ještě tím  příběh neustále „nabourávají“ napolo vážně a napolo z legrace míněnými žánrovými vsuvkami a filmovými reminiscencemi. Na rozdíl od některých se domnívám  daný žánrový mišmaš je ve filmu dosti opodstatněný. Odpovídá totiž celkovému pojetí snímku é lze vystihnout slovem PARADOX, snad nejvýrazněji symbolizovaném případem televizoru jako pozitivního výchovného mechanismu.

Základem pro rozehrání příběhu je, podobně jako v Samotářích, „žánr“ loser comedy. Používám anglický výraz ž anglické slovo loser přesný český protějšek nemá: obsahuje něco z břídila, chudáka, nuly, smolaře, outsidera, ale není ani jedním z nich o samotě. Hrdinové loser comedy jsou trapní a nikdy – v běžném smyslu slova vítězit – nevítězí, přesto jsou nám velmi sympatičtí. Sympatická bývá jejich prostota: osud jimi smýká a přivádí je na scestí, případně do neštěstí, ale oni sami nikdy nebývají původci zla. Diváci se v nich poznávají.

K žánru loser comedy celkem neodmyslitelně patří fenomén freaks. Opět nelze použít český ekvivalent, přestože tento fenomén se v českém porevolučním filmu objevuje výrazně již v Zelenkových Knoflíkářích a samozřejmě v Ondříčkových Samotářích. Mám na mysli způsob prezentace postav, při kterém dochází k nadměrnému „vypíchnutí“ jednoho či několika málo rysů dané postavy, na nichž se pak staví její celkový obraz a prvotní dojem. Postavy potom vnímáme jako jakési freaks (pomatence, podivíny, úchyláčky, tělesně či duševně deformovaná stvoření, atrakce pouťového typu apod.). Jinými slovy, každá z hlavních postav se vyznačuje nějakým povahovým či tělesným vybočením z normálu ž abnormalitu si však uvědomujeme jen díky izolaci a opakovanému podtrhávání daného rysu. Postavy mezi sebou toto vzájemně nepociťují ž se „znají“ více, než kolik nám odhaluje rámec pohledu kamery; jejich vzájemnou komunikaci to proto nijak neovlivňuje. Každá z postav, byť na plátně sebebizarnější  ve skutečnosti zcela typickou, všední osobou, a pokud je režisér dostatečně zručný, k tomuto poznání také diváka nakonec dovede. V této souvislosti se mi vybavila kniha amerického spisovatele Sherwooda Andersona Winesburg, Ohio (Městečko v Ohiu). Jedná se o povídkový román portrétující život maloměsta metodou nahlížení do soukromí jeho jednotlivých obyvatel. Skrytému pohledu vystavení jednotlivci se nejprve jeví jako spolek zmiňovaných freaks (z dané četby také přebírám tento pojem)  si čtenář nakonec uvědomil  ve skutečnosti jde o zcela obyčejné lidi ž jedinou skutečnou „úchylkou“ jsou smutné, nenaplněné životy.

V Ruce je tomu právě tak. Každá z hlavních postav je nějak – více či méně - „postižená“: viz Standova chronická přitroublost, Martinina sexuální libůstka, exhibicionismus a voyeurismus jejího otce, Ondřejova chorobná chvástavost, transvestitismus Standova otce či Zdeňkova syna, zprvu latentní sadismus Zdeňkovy dcery, Sandřina psychická labilita a ekologická hysterie či Zdeňkova schizofrenie. A také Andrea a její vykulené oči a „hezký“ hlas. Přestože v případě Zdeňkovy rodiny se jedná o poruchy velmi vážné, myslím  divák nemá pocit  by zlo vycházelo skutečně z jejích členů samotných, nýbrž že mu sami podléhají coby malé figurky na velkém divadle é neřídí. Nakonec se neubráníme soucitu jak s šílenou autoritativní matkou Sandrou, tak se zničeným a vyčerpaným Zdeňkem. Daný dojem narušenosti ž se skrývá v jednotlivých postavách a koneckonců i v onom prudkém emocionálním střetu komického a tragického  zběsilou žánrovou přestřelkou jenom umocněn a zakonzervován až do momentu katarze, po níž se film vrací opět k žánru loser comedy, ve kterém začal. Důležité je  střídání žánrů se objevuje de facto až s Ondřejovým sestupem do podivného podsvětí, v němž se například elektrické lampy postupně v čase mění na louče (!). V tomto bodě se film láme ž začíná opouštět realismus dosavadního vyprávění (komedie s detektivními prvky) a noří se do obtížně postižitelného a uvěřitelného iracionálna. Není náhodou  se tak děje v souladu s postupujícím rozštěpením Zdeňkovy osobnosti  by se ona schizofrenie stávala záležitostí celospolečenskou. Podobná schizofrenie pak provází zdánlivě nesourodou žánrovou směsici pohybující se od komedie, přes krimi, thriller, horor, akční film či absurditku zpět k černému humoru.

Nehodlám rozkrývat, kolik toho Ondříček a spol. v Ruce mínili smrtelně vážně a co z recese. Žánrová změť stejně jako časté filmové reminiscence oscilují zcela nezřejmě někde mezi. Jisté je  Ruka obecenstvu nabízí mnohem širší úhel pohledu než Samotáři. Zatímco „profesionálům“ Bodiemu a Doylovi se snad musí smát každý, při odkazu na Addamsovu rodinu, třebaže v jejím případě jde o černou komedii, či na Chaplinova Diktátora si tím tak jistý nejsem. Jestliže jsem výše mluvil o dvojí perspektivě příběhu a o neustálém emocionálním napětím mezi lehkou zábavou a tragičnem, zde to platí dvojnásob. Například způsob ým autoři zpracovali postavu Wednesday z Addamsovy rodiny do postavy Zdeňkovy dcery v Ruce, nemohu nazvat příhodněji než půvabně brutální. Jde o vynikající nápad: Addamsova rodina je komedií a je zcela komická, zatímco dcerka z Ruky přejímá pouze vizáž a především brutalitu své předlohy. Divák se automaticky snaží interpretovat dceru jako Wednesday v kontextu Addamsovy rodiny, to však v rámci okolností kolem Zdeňkovy rodiny nefunguje! Hořkosladkou příchuť má reminiscence zmiňovaného Diktátora. Zatímco odkaz na Terminátora 3 rozesměje, v případě nenápadné reminiscence na Kubrickův The Shining jsem v rozpacích. Podobně ambivalentně na mě působí také závěrečná sekvence, pojatá částečně ve stylu Greenawayově, částečně ve schizofreničnosti Kubrickova Eyes Wide Shut.

Sbohem Sekale, Koljo, i ty, intelektuále  sis vyjel z města

Řeknu-li  film Jedna ruka netleská je fraškou, pak musím dodat  fraškou v tom nejlepším slova smyslu. Pro mě osobně představuje jeden z nejlépe zpracovaných českých filmů posledních let. Především proto  mi přijde nesmírně vážný a tragický, přitom však působí zcela původně a upřímně. Sbohem Sekale, Koljo, i ty, intelektuále  sis vyjel z města. Přes děs ý mě při Ruce přepadá, se nemůžu hlasitě nesmát. Je-li nějaký film ý dokáže bez pathosu obsáhnout to  se bez pathosu jen těžko popisuje, totiž kontroverze dnešního světa  to právě Ruka. Po strhující gradaci zakončené šíleným hitlerovským projevem se v podobně mohutné katarze vrací tam, kde začala, tedy k žánru loser comedy. Přes úlevu  tato očista přináší, nelze nepostřehnout její sarkasmus. Svět znovu získává svůj řád, ale jaký! Standa se zcela nepochopitelně vrací za mříže (takový je osud loserů), Martina se usmiřuje s otcem, Ondřej si „vyznává“ lásku s Andreou, Standův otec světu konečně zjevuje svou pravou transvestitickou tvář, a to přímo v televizi  Sandra kupuje dětem  je neochuzovala ve výchově. Zdánlivá „idylka“, pod níž zůstává něco nechutně prohnilého. Zlo ž se projevilo především ve Zdeňkově rodině a jež s takovou razancí vyvrcholilo v podzemních chodbách pod restaurací, se náhle kamsi vytrácí  by šlo pouze o snovou epizodu. Kam se podělo? Proč o něm nikdo nemluví? Chce se mi věřit  jen málokterý divák z těch, kdo (obrazně) vydrželi do konce, odchází z kina jen se slovy: „Jo, to byla docela dobrá prča.“


PS: Abych jenom nechválil, rád bych dodal  v Ruce se také úžasným způsobem pracuje s motivem ruky. Zvlášť vypečené je pak postupné rozkrývání Zdeňkovy hitlerovské schizofrenie á pochopitelně s motivem ruky bezprostředně souvisí. O tom však třeba zase jindy. Pěkný den všem.

Daniel Turnovský