Žralok v hlavě a kachničky v popelnici.

Žralok v hlavě Marii Procházkové

Každý máme svého žraloka v hlavě. A Oldřich Kaiser má navíc i kachničky v popelnici a k tomu ještě schizofrenii. Tedy alespoň v hraném debutu výtvarnice Marie Procházkové. Ta natočila pozoruhodný filmový vhled do rozpolceného nitra osamělého nemocného člověka.

Ten přízemní byt pražského činžáku má jedno okno, za kterým tušíme zšeřelý pokoj s malou televizí. Dovnitř většinou příliš nevidíme, tak jako neumíme nahlédnout nikomu do duše. Zato vidíme vše  se nachází a děje venku před parapetem okna. Stojí tam tři popelnice, v nichž lze najít leccos, od spousty žlutých gumových kachniček až po staré vybledlé fotografie jedné sousedky. Z okna lze oslovovat kolemjdoucí, vylekat je, odpudit, přinutit ke zrychlení kroku, či je naopak přimět k zastavení a snad i k pár slůvkům. To záleží jen na nich. A když nás jejich slova či pohledy těší, můžeme jim dát dárek. Stačí malý, třeba otvírák. (Na pivo, na duši.) To zase záleží na nás.

Okno je rámem, rámem nekonečného počtu obrazů, obrazů é jsou v tomto případě pozorovány a představovány, nikoliv přímo fyzicky malovány. Žralok v hlavě je filmem výtvarným, a to nejen co se týče formy, nýbrž i obsahu. Oldřich Kaiser ý obývá onen byt v přízemí, nachází dočasný lék na svůj stav v podobě malování – maluje s děvčátkem křídami na chodníku, dokresluje si v duchu obláčky na obloze do rozličných tvarů, maluje také spoustu kohoutů, ti ho však pak ze čtvrtek papírů budí svým halasným kokrháním. Režisérka nezapře svou profesi animátorky – animované sekvence v televizi, pixilační postupy, časosběry atd. To vše podpořené kamerou Martina Štěpánka ý z oněch dvou prostředí, v nichž točil, vytěžil přepestré maximum. I dalšího spolupracovníka si Maria Procházková zvolila na jedničku – hravá hudba Jana P. Muchowa krásně napovídá  onen osud podivínského, zjevně nemocného chlapíka ý se nakonec musí odebrat na „léčebný důchod“, není vlastně až tak úplně smutný. Smutný je pouze při „našem“ pohledu zvenčí. Jakmile se vám však podaří vhlédnout dovnitř, najdete i světlá místa…

 Žralok v hlavě

A právě o tento vhled se Žralok v hlavě pokouší. Výjev za výjevem, Kaiser stále postává v okně nebo na chodníku před ním, sem tam projde dáma se psem, občas její dcera, jindy sousedka, soused cyklista, pošťačka a spousta neznámých lidiček. Film se nesnaží vyprávět příběh, není založen na ději a akci ž leckoho dnes může unavit či dokonce otrávit. Pro Žraloka v hlavě je podstatné zachycení, vhled, popis, náznak a snad i metafora. Jakmile na toto přistoupíte, film si vás získá.

Je možná škoda  na několika málo místech se režisérka nechává unést a zdánlivě začne vyprávět příběh – ona doslovnost o schizofrenii a hrozbě odjezdu do ústavu a nakonec i skutečný odjezd v závěru totiž trochu narušuje stylovou jednotu celého filmu ý se většinou pohybuje spíše v rovině abstrakce, než tohoto konkrétna. Naopak by neškodilo narativnost spíše uplatnit skrze častější návaznosti jednotlivých výjevů - tak jako nás režisérka nechává chvíli čekat, než pochopíme, proč si Kaiser vypisuje čísla ze seznamu, důležitost doručeného dopisu, či motiv červených skleněnek é v různých animovaných vstupech oživují a zaplňují Kaiserovy představy. V jejich případě pozorný divák až v jednom z nenápadných záběru ke konci filmu pochopí  se jedná o pilulky, lék na schizofrenii. Těchto návazností, náznaků a skrytých odpovědí by se podle mě ve filmu mělo objevit mnohem více  tak udržovaly divákovu pozornost v neustálé pohotovosti a více propojovaly jednotlivé epizody.

I tak se režisérce podařilo natočit zajímavou, výtvarně stylizovanou sondu do nitra osamělého nemocného podivína ých můžete potkat denně desítky. Každá ulice má toho svého. Většinou se jejich oknům v přízemí vyhýbáme. Po shlédnutí Žraloka v hlavě se to třeba změní.

Žralok v hlavě (ČR 2005)
Scénář, výtvarník, režie: Maria Procházková
Kamera: Martin Štěpánek
Hudba: Jan P. Muchow
Hrají: Oldřich Kaiser, Jana Krausová, Vlasta Žehrová a další.
75 min., Bontonfilm