Tichá vzpoura žen

Vera Drake Mikea Leigha

Mike Leigh zaujímá v rámci britského sociálního filmu – který má na Ostrovech pevnou tradici – zvláštní místo. Jeho snímky nejsou rozsáhlými studiemi mapujícími společenský systém, ani revolučními výzvami volajícími po politické revoltě. Ze všeho nejvíc jsou přísně vystavěnými dramaty drobných mezilidských vztahů é daný sociální stav země pouze odrážejí. Tím  se jako scenárista soustředí na vykreslení psychologické hloubky svých postav a sociální kontext je tak v ději přítomen jen implicitně, vyvaruje se Leigh obvyklé laciné agitaci sociálního filmu a paradoxně upozorňuje na určitou problematiku s mnohem větší důsledností. Nezajímají ho obecná fakta, ale konkrétní osudy. Tato metoda psychologického realismu postavená na práci s detailem a náznakem umožňuje rozevřít téma do nejmenších souvislostí a nuancí – aniž by byl na ně kladen jakýkoli argumentační důraz. Estetická forma činí téma potratu – což je ústřední téma filmu Vera Drake – přístupné v celé své složité komplexnosti a nezjednodušené do politických hesel a žurnalistických klišé.

 Vera Drake V Leighově pojetí tak stojí potrat až na samém konci dlouhé řady příčin a následků a jako takový není vposledku ani těžištěm filmu, ke kterému by se měla upírat recipientova pozornost (jak by si možná někteří rádoby-aktivisté přáli). Právě naopak. Divák je ve své interpretaci nucen postupovat skrze podrobně uspořádaný syžet „za“ samotný fakt potratu a hledat jeho kořeny é upozorňují na celkový duchovní stav společnosti. Leighovým jediným apelem – který navíc není nijak konkrétně artikulován, ale vyplývá ze samotné struktury filmu – je nakonec uvažovat jinak, než uvažuje běžná politická reprezentace, tj. jít za rámec zákonů směrem ke konkrétním jedincům. Řešení problému nespočívá v legalizaci či kriminalizaci potratů. Tímto se Vera Drake definitivně osvobozuje od jakýchkoli politických implikací.

Titulní hrdinka – starší žena, zaměstnaná jako uklizečka á v poválečném Londýně tajně provádí potraty – je spolu s ostatními ženami nahlížena jako oběť porušených mezilidských vztahů, a v důsledku toho i společenského a právního řádu ý nastalou situaci nedokáže řešit. Leigh přitom usiluje o vyvarování se jakékoli umělé heroizace (problém ý jiného evropského tvůrce Larse von Triera dovedl až k druhému extrému – násilnému ikonoborectví), a naopak směřuje k vytvoření realisticky ukotveného, přirozeného a důsledného obrazu. Ten ukazuje ženu takovou á nakonec ve své přirozenosti je – jako silnější pohlaví, schopné přestát dočasné utrpení. Životní plasticity tohoto obrazu je v Leighově případě dosaženo skrze účelné propojení narativu s filmovým stylem ý je postaven na pečlivé práci s herci schopnými vystihnout náročné role (zde se projevuje Leighovo původní divadelní zaměření), detailně promyšlené scéně a kostýmech (Jacqueline Durran), uměřené kameře (Dick Pope) a minimalistické hudbě (Andrew Dickson – všechno Leighovi tradiční spolupracovníci). Vera Drake je přesvědčivým filmem i bez všech svých festivalových pozlátek.

Vera Drake (Vera Drake, Velká Británie 2004)
Scénář a režie: Mike Leigh
Kamera: Dick Pope
Hudba: Andrew Dickson
Střih: Jim Clark
Hrají: Imelda Staundton (Vera Drake), Philip Davis (Stan), Peter Wight (inspektor Webster), Adrian Scarborough (Frank) a další.
125 min., SPI