Rozhovor

 Roland Barthes Před několika lety jste upozornil na určující možnost filmu mít politický význam (la signification) ý lze prohlédnout skrze (vedle jeho dějové osnovy) postoj ž ho formuje právě jako film: levicový film je zhruba charakterizován svou srozumitelností, pravicový film zase svým zalíbením v kouzlu, hokus-pokus…

Zajímalo by mě, zda vůbec existuje umění é by svou podstatou, technikou nebylo více či méně reakční. Věřím v tomto literatuře; nevěřím  je možná levicová literatura. Problematická literatura ovšem takovou být může, tedy může být literaturou suspenze smyslu (dé-prise du sens): uměním é podněcuje odpovědi, ale které je přímo neposkytuje. Myslím  v nejlepších případech oním uměním literatura skutečně je. A co se týká filmu, mám pocit  má na této úrovni celkem blízko k literatuře a že svou látkou a strukturou je mnohem lépe připraven oproti divadlu k velmi konkrétní odpovědnosti vůči formám é jsem nazval technikou suspenze smyslu. Věřím  je pro kinematografii obtížné poskytovat čisté významy a že vzhledem k tomu  se věci mají, by ani neměla. Nejlepší filmy (pro mě) jsou ty é nejlépe odmítají konečný význam. Suspendovat význam je velmi obtížným úkolem vyžadujícím v jednom momentě vysoce propracovanou techniku a úplnou intelektuální loajalitu. To znamená zbavit se všech parazitních významů ž je extrémně obtížné.

Viděl jste nějaký film, z kterého byste měl takový pocit?

Ano, Anděl zkázy (El ángel exterminador, 1962, pozn.překl.). Nevěřím v Bunuelovo varování na začátku. Já, Bunuel, vám říkám  tento film nemá žádný význam – absolutně nevěřím v tuto koketní přetvářku; naopak věřím  je to opravdové vymezení celého filmu. A (i vzhledem k této perspektivě) je to nádherný film: můžete vidět  je význam v každém momentu suspendován, samozřejmě bez jakékoli přítomnosti nesmyslu. Není to pouze absurdní film  to film plný významu, plný toho  Lacan nazývá „znakovostí“ (la signifiance). Je plný znakovosti, ale nemá pouze jeden význam nebo skupinu drobných významů. A právě v tomto výrazném smyslu je filmem ý silně znepokojuje a který vás donutí se vydat mimo dogmatismus, mimo doktríny. Obvykle, pokud by společnost filmových konzumentů byla méně odcizená, by vás film  říkají vulgárně a bezchybně, „donutil myslet“. Mohli bychom kromě toho ukázat, ale zabralo by to nějaký čas  jsou významy é „zajímají“ v každém okamžiku i proti naší vůli, zapleteny do extrémně dynamického a inteligentního pozičního rozložení vedoucího k následnému významu ý sám o sobě není nikdy definitivní.

 Anděl zkázy A pohyb filmu je pohybem tohoto neustálého pozičního rozmístění.

Počátečním úspěchem ý je zodpovědný i za svůj celkový úspěch, tohoto filmu jsou také: příběh, myšlenka, dějová osnova vykazující odlišnost á vyvolává iluzi nezbytnosti. Získáte pocit  vše  Bunuel musel udělat  zmáčknout knoflík. Až do této doby jsem nebyl velkým obdivovatelem Bunuela, ale v tomto filmu dokázal dotvořit celou svou metaforu (protože Bunuel byl vždy velmi metaforický), celý svůj arzenál a svou osobní zásobu symbolů. Vše bylo potlačeno právě tímto způsobem syntagmatické odlišnosti, právě tímto faktem  poziční rozmístění a jeho uchopení je v každém momentě přesně takové é má být.

Kromě toho Bunuel svou metaforu pojímal vždy s takovou otevřeností  byl především znám tím  respektoval důležitost toho  ji předcházelo i co ji následovalo, a to takovým způsobem  ji izoloval, přisoudil ji hodnotu citátu, a proto se ji vyhnul nebo ji zničil.

Naneštěstí pro jeho běžného fanouška je Bunuel především definován svou metaforou, „bohatstvím“ svých symbolů. Ale má-li mít moderní film nějaký směr, můžeme ho nalézt právě v Andělu zkázy

Když už o moderním filmu, apropos viděl jste L´Immortelle?

Ano ... můj (abstraktní) vztah k Robbe-Grilletovi danou věc pro mě trochu komplikuje. Netěší mě to. Byl bych mu nedoporučil  točil filmy... dobře tedy, v oné L´Immortelle máte metaforu... ve skutečnosti Robbe-Grillet zcela nezabíjí význam, on ho promíchá; myslí si  to stačí a význam zemře. Chce to více, než jen zabít význam.

A klade stále větší a větší váhu na význam ž je stále více a více mělký.

Protože on s významem „variuje“, nesuspenduje ho. Variace vnucuje silnější a silnější význam na objednávku posedlosti: omezený počet „různorodých“ označujících (různorodých v hudebním smyslu) odkazuje ke stejnému počtu označovaných (tak zní definice metafory). Na druhou stranu ve filmu Anděl zkázy (který nechává stranou tento způsob výsměchu zpočátku zaměřeného na opakování se, v těch záběrech é jsou doslova zopakovány) netvoří obrazy (syntagmatické fragmenty) nehybné série (obsedantní, metaforické), ale podílejí se na vzestupné transformaci radostné společnosti pod jedno omezení – formují trvání ž je ireversibilní.

A navíc Bunuel uchopil chronologii velmi vážně; ne-chronologie je laciný trik: je to falešný symbol modernity.

Vraťme se zpět k tomu  jsem řekl na začátku: filmové umění je krásné že v něm existuje příběh; příběh se svým začátkem, koncem, napětím. V této době se modernita příliš často jeví jako jistý způsob  se vyhnout příběhu  se vyhnout psychologii. Nejnaléhavějším tvůrčím kritériem modernity je zrušit ono „psychologické“, v tradičním slova smyslu. Ale zároveň se té samé psychologie nemůžeme zbavit. Nemůžeme se zbavit té emocionality lidských bytostí a s tím souvisejícího kouzla é již dále není uměním uchopeno (to je ten paradox), ale stalo se předmětem medicíny a sociálních věd. Dnes psychologie přežívá jen v podobě psychoanalýzy á je, bez ohledu na šíři a racionalitu zájmů ž zahrnuje, praktikována doktory: „duše“ sama o sobě se stala patologickým fenoménem. Jedná se o jistý způsob rezignace ukazující se díky moderním dílům é stojí tváří v tvář onomu mezilidskému, interpersonálnímu vztahu. Velké změny v rámci ideologické emancipace – řekněme to upřímně: v podobě marxismu – nevěnovaly pozornost konkrétnímu jedinci; jinak by k tomu nepochybně nedošlo. Nicméně velmi dobře víme  v tomto problému se nachází stále nějaká trhlina – je tu stále něco  neladí: pokud se stále vyskytují manželské „scény“, pak do té doby budou vyvstávat otázky položené světu.

Skutečným tématem moderního umění je možnost štěstí. V současné době jako by vše  se děje v kinematografii, bylo všeobecnou realizací nemožnosti štěstí s jistým druhem východiska zaměřeného do budoucnosti. V příštích letech budeme pravděpodobně svědky pokusu o nový druh štěstí.

Přesně tak. Žádná velká ideologie, žádná velká utopie nebude mít odezvu v potřebě dnešních dnů. Máme celou utopickou literaturu science-fiction, ale jistý druh mikro-utopie spočívající v představě psychologických nebo příbuzenských utopií jednoduše neexistuje. Avšak aplikujeme-li zde strukturalistický zákon oběhu potřeb a forem, měli bychom brzy dospět k více existenciálnímu umění. Jinak řečeno: hlasité anti-psychologické deklarace posledních deseti let (deklarace, na kterých jsem se osobně podílel) musejí být odvolány, a stanou se tak zastaralými. Víceznačnost Antonioniho umění (je to pravděpodobně na tomto místě  se nás to dotýká) se zdá být pro nás důležitá.

Shrnuji  bychom v současnosti rádi viděli: syntagmatické filmy, „psychologické“ filmy – filmy é mají příběh.

________________

přeloženo z: Barthes, R.: The grain of the voice. Interviews 1962-1980, Hill and Wang, New York 1985 přihlédnuto k francouzskému originálu: Barthes, R.: Le grain de la voix. Entretiens 1962-1980, Seuil, Paris 1981

Roland Barthes