Blues o znovusjednocení

Dvě poloviny ještě neznamenají celek: korejský režisér mapuje psychické rozpolcení svého národa

Hong Sang-Soo, nejzářivější filmař ý se vynořil z boomu jihokorejské kinematografie posledních let, zasvětil svou kariéru znovuobjevení myšlenky „protizáběru“. Ne, nejde o prostřih záběrů postav konverzujících u stolu nad snídaní, ani o střihovou přestřelku nad vrcholky laskavců. Hong ž jen sotva obecenstvu podlézavý film o dvou nezdařených romancích Turning Gate se hrál loni na Newyorském filmovém festivalu a který má nyní retrospekci v BAM (cinematéka Brooklyn Academy of Music – pozn. překl.), má mnohem metafyzičtější a rozmáchlejší smysl pro kompromis.

 Turning Gate Ve filmu z roku 2000 Panna svlečená donaha svými nápadníky, Hongově první komedii – víc než dost ponuré Annie Hallové o bohatém obchodníku s uměním, neúspěšném filmaři a ženě, již chtějí oba dostat do postele – se hraje ping pong se záběrem/protizáběrem nejen v jednotlivých obrazech, nýbrž v celém snímku: První polovina představuje jednu verzi příběhu o zlomené lásce  pak v druhé polovině došlo k převyprávění té první, přičemž se rafinovaně obrací pohled kamery na jednotlivé události, stejně jako původní narativní směřování, a zároveň je anulována pravdivost událostí, tak jak nám byly dosud předkládány. Každé nové rozvedení nějaké příhody destabilizuje to předchozí: Legrační kousky se znovu objevují v podobě hrozivých pochybení  se ani tak nevytrácí vniveč  je spíš překroucena v komplikovanost, a čím více se zdá  postaví přicházejí k sobě, tím rozloženější se jejich duše stávají.

Hongův debut plný sociálního rozkladu Den, kdy prase spadlo do studny z roku 1997 se zabývá rozplétáním volně provázaných životních příběhů čtyř lidí v Soulu konce 20. století – námezdní pisálek, uvaděč v kině, prodavač čističek vody a jeho osamělá žena – jejichž cesty se střetnou v nevhodných chvílích. Film, na němž se scenáristicky podíleli i čtyři Hongovi bývalí studenti (a jenž je pojmenován podle povídky Johna Cheevera), vytváří dojem městské izolace, za nějž částečně dluží raným filmům Tchajwanců Edwarda Yanga a Hou Hsiao-hsiena, ačkoli Hong sám prohlašuje  jeho hlavní inspirací byl jednak Bressonův Deník venkovského faráře  jedna z dokumentárních actualités bratří Lumiérů o pracovnících v docích na přelomu století. Hong se poté stal zcela svébytným svým mistrovským dílem Síla provincie Kangwon (1998), v němž se mladý profesor a jeho bývalá studentka/milenka vydávají každý sám na těkavou poutní výpravu na prázdninové místo – lesnaté pohoří plné stinných cest, odlehlých vodopádů a hrozivých útesů – a přesto se v průběhu jednoho a téhož smutného víkendu sotva zahlédnou. Zpět v Soulu se utrápení milenci dají znovu dohromady, ale síla filmu není ani tak v jejich výsledném objetí  ve všech těch zvláštních detailech ými je charakterizován jejich víkend: ryba mrskající se záhadně na odlehlé stezce, daleko od jakékoli vody, prokletá vedlejší postava ž proplouvá kolem obou protagonistů jako denní duch, vzlyky milenkou zhrzeného policisty, visícího z balkónu, příliš opilého, než aby mohl spadnout či létat.

 Síla provincie Kangwon Hongovy filmy jsou přenádherně snímané a naplněné překvapivě neotřelými hereckými výkony (Oh Yun-Hong v Kangwonu, vzdušná bytůstka s postavou jako mořská panna a očními víčky jako nadýchané chomáčky bavlny, či Lee Eun-Joo v Panně, modelka dráždivé žádoucnosti ž se může rovnat Bretonově Nadje, přímo bijí do očí). Krom toho jsou Hongovy filmy také opepřeny chytrými špetkami cinefílie (plakát k filmu Neúplatní v Panně nese jízlivý tón). Ale zatímco režisérovy moderní manýrismy a mnohonásobná festivalová ocenění očividně působí radost mezinárodním kritikům  filmy zůstávají natolik korejsky specifické jako cokoliv od kulturního kurátora a režiséra filmu Chunhvang Im Kwon-taeka. Brilantně rozvedené a hluboce podezřívavé k možnosti znovusjednocení jakéhokoli druhu, Hongovy filmy nejsou toliko dalšími z řady portrétů zlomených milenců; místo toho zkoumají ty nejsložitější oblasti zlomeného srdce režisérova politicky a geograficky poničeného národa.

Z www.villagevoice.com přeložil Daniel Sedláček

Chuck Stephens