Ze všech asijských kinematografií má ta japonská u nás asi nejstarší tradici. Přesto paradoxně z 90. let a aktuálního filmového dění a se do české distribuce nedostal ani zlomek ý by podával objektivnější pohled na tuto dnes velmi plodnou národní kinematografii. Z druhé strany dosti neúplně je zastoupena i staršími japonskými filmy.
Zatímco Akira Kurosawa je u nás poměrně často k vidění na festivalech nebo v artkinech, od Yasujira Ozua byl v distribuci uveden pouze jeden film (Příběh z Tokia). Velmi neúplně jsou také zastoupeni Mizoguchi, Kinugasa nebo Naruse a podobně je na tom také generace nové vlny Oshima, Imamura, Teshigahara, Ichikawa nebo Kobayashi. Bez přehánění lze říci těchto deset jmen je pouhým vrcholkem ledovce, vedle něhož existují další desítky jmen dnes již mnohdy mrtvých mistrů filmového pásu, kteří u nás neměli ani jedinou premiéru. Současná japonská kinematografie je na tom ještě hůře.
Japonsko je bohatá země a vedle pulzující komerční kinematografie zůstává mnoho prostoru i na tu autorskou. Z japonských žánrových filmů je u nás oblíbeno zejména anime (bohužel česká tradičně nepružná a konzervativní distribuce ho k nám není schopna uvádět a existuje u nás jen díky skupinkám nadšenců) a v poslední době k nám byla (opět pouze na video) uvedena úspěšná série Kruh (r. Hideo Nakata, 1998).
Ze současného filmu si u nás stálé publikum vybudoval pouze Takeshi Kitano (ačkoliv jeho nejoceňovanější filmy Violent Cop (1989) a Sonatine (1993) uvedeny zatím nebyly) a své příznivce má i Shynia Tsukamoto.
Jako výjimku bychom mohli považovat uvedení posledního Oshimova filmu na VHS Poslední samuraj (1999) ý dal českému divákovi alespoň ochutnat japonské filmové estetiky založené spíše na statických obrazech, než na divokých pohybech kamery. Zbytek je pole neorané a ani vlastně neoseté.
Co se událo v japonské kinematografii za poslední léta?
Skutečně nesnadno zodpověditelná otázka. Jednak protože pro Čecha je prakticky nemožné jen zevrubně si doplnit praktické vědomosti. Japonský film totiž není marginální národní kinematografií, ale podobně jako Hongkong nebo Indie zemí, kde funguje tvrdý filmový byznys a mapování jeho produkce znamená nejen ponoření se do úplně jiné dimenze, ale také práci srovnatelnou se snahou shlédnout produkci Hollywoodu za celou jeho existenci. Pokusme se ale i přesto udělat alespoň menší sondu do jen jedné z jeho oblastí je současný autorský film (tedy 90. léta až do současnosti).
Nejzajímavější na japonských filmových umělcích je většina z nich začínala a své zkušenosti získala v komerční sféře kinematografie. Podmínky pro začínající filmaře jsou poněkud jiné, než u nás. Velká filmová studia, v kterých byly zvyklí točit např. Kurosawa a kde začínal třeba i mladší Oshima, začala krachovat podobně jako v USA koncem 60. let a během následujících dekád přešla k natáčení pornografie, reklam nebo televizní produkce. Druhým nedostatkem je nedostatek filmařských škol. Mladí japonští filmaři začínají většinou jako nadšení amatéři, přidají se k některé z menších produkčních společností, kde točí zmiňované reklamy, televizní filmy a dokumenty a zejména pornografii á má v Japonsku hlubokou tradici. Na rozdíl od Evropy nebo Ameriky však japonská televizní produkce nepatří ke konzervativní nebo zkostnatělé, ale dává filmařům naopak značně svobodný prostor k experimentování a práci na vlastním režijním stylu (v pornografii jsou povinné jen erotické scény, ale forma a zbytek filmu jsou jen na režisérovi).
Tzv. „růžové filmy“ (pinku eiga) v japonsku označují právě takové filmy na lechtivé téma a vedle dnes již klasiků jako je Seijin Suzuki nebo Koji Wakamatsu na něm začínali současní režiséři jako Suo, Mochizuki, Zeze, Somai, Nigishi, Nakato nebo Kiyoshi Kurosawa ý patří k jedněm z nejvýznamnějších současných autorů.
Dalším prostorem pro začínající tvůrce bylo video. To se začalo rozmáhat v 80. letech a vynalézaví Japonci z toho udělali fenomén a dobovou módu zvanou „original video“. Jednalo se o filmy é byly určeny pouze pro promítání na videu, většinou byly točeny na 16 mm film a ten byl pak přepsán na video, čímž klesly náklady o třetinu. Témata byla čistě utilitární: akce a násilí. Asi nejreprezentativnější ikonou tohoto média je Takashi Miike a jeho postupů levné tvorby využíval i hyperaktivní Kiyoshi Kurosawa.
Posledním médiem byla televizní produkce á se stala působištěm dnes pro světový film velice zásadních jmen jako: Shunji Iwai, Hirozaku Kore-eda, Nobuhiro Suwa anebo Jun Ichikawa.
Shrnuto a podtrženo moderní generace japonských režisérů měla v něčem podobnou školu jakou mívají hollywoodští režiséři, ale na rozdíl od Ameriky pro ně nájemná práce znamená pouze učednická léta a pro orientálce velice častý proces učení u mistra s potřebou disciplíny. Časté odmítání tradice nebo výmluvy založené na hledání vlastní identity (typické zejména u českých filmařů) jsou v Japonsku (ale i v jiných zemích východní Asie) podmíněny několika lety tvůrčí „nesvobody“ a kopírovaní předepsaných šablon é však formuje velice zralé mladé tvůrce, kteří brilantně ovládají řemeslo a jsou schopni sdělit složitá témata velice jednoduchou formou. Menší sonda k filmům dvou období 90. let by chtěla diváka alespoň navést k filmařům ž jména by si na filmových festivalech neměli nechat uniknout. Kvalita je totiž předem zaručena.
1989 – 1995
Za zásadní vliv na první pětiletku japonského filmu 90. let bývá považován konec šedesátidvouleté vlády japonského císaře Hirohito ý začátkem roku 1989 zemřel. Zejména starší Japonská generace pociťovalo konec jedné epochy (období Showa). Symbolický odchod staré generace stejně symbolicky oslavila na plátně generace mladá a to hned čtyřmi filmy. Nejednalo se o žádné jednotné hnutí, ale spíše o náhodný debut čtyř silných osobností, jimiž jsou: Takeshi Kitano, Shynia Tsukamoto. Junji Sakamoto a Takahisa Zeze.
Jediný Takeši Kitano je od zbylých tří starší asi o deset let. Jako velice populární komik se stal režisérem v podstatě úplnou náhodou. Jeho film Violent Cop je jako i jeho pozdější filmy žánru kriminálního a bývá označován jako japonská odpověď Clintu Eastwoodovi (Drsný Harry) á v sobě navíc obsahuje rysy filmu noir podobně jako další Kitanovy filmy. Až na 3x4 Jugatsu (1991) a Sonatine (1993) u nás byly uvedena z jeho filmů většina (např. Ohňostroj (1996), Kikudžiro (1997), Bratr (2000), Loutky (2002) Zatoichi (2003)). Kitano ve svých filmech ztvárňuje často hlavní role zlomených gangsterů a podobně jako mnoho jeho filmařských předchůdců mísí jemnou poetiku s brutálním násilím ž je také jeden z nejcharakterističtějších rysů japonské kinematografie.
Zbylí tři režiséři začínali naopak jako nadšení amatéři 8 mm filmy a svých kariér režiséra dosáhli cíleně.
Shinya Tsukamoto točil již od svých čtrnácti let, později pracoval pro reklamní agentury a dělal reklamy. Jeho film Tetsuo – the Ironman se hlásí k subkultuře cyberpunku, tématem je průnik masa a kovu, tedy organické hmoty a hmoty cizorodé á transformuje lidské tělo. Jeho témata mají blízko k estetice mangy a režisér jim podřizuje i herectví é bývá často dosti expresivní. Tetsuo využívá prvků filmu animovaného a sám Tsukamoto je srovnáván s Davidem Cronenbergem. Tsukamoto podobně jako Kitano má své příznivce i u nás díky širší distribuci jejich filmů. Hodnota jejich filmů je nesporná, přesto nejsou v současném japonském filmu sami.
Zbylí dva režiséři Sakamoto a Zeze jsou (vedle individualistů Tsukamota a Kitana) režiséry spíše tradičnějšího ražení. Netočí vlastní obsese, ale svým stylem navazující spíše na tradici japonských filmů.Takahisa Zeze s filmem Kagai jugyo: boko (Hlavní předmět: násilí) a Junji Sakamoto s filmem Knockout!
K tradici Jasudžira Ozua se hlásí Jun Ichikawa s filmy jako Dying at Hospital (1993) nebo Tokyo Siblings (1994). Vědomě na tvorbu nejortodoxnější japonské filmové tradice studia Toho a Shochiku navazují Joji Matsuoka s filmy Naoto Takenaka (mimochodem také dvorní herec režisérů Sua a Ishii). Režisér Shinobu Yaguchi točí pro 90. léta ne příliš typický žánr komedií.
Velmi zajímavým autorem je Takashi Ishii nebo Shunji Iwai – zejména filmy Love Letter (1995) a Swallowtail Butterfly (1996) ý je v mnohém inspirován Blade Runnerem.
1996 – 2001
Tomuto období se opět tragické události nevyhnuly. V roce 1995 došlo k zemětřesení é zpustošilo město Kobe a v tokijském metru byl spáchán atentát na nevinné cestující sektou Ómšinrikijó. Motiv zfanatizované sekty vymývající lidem mozky a nutící je k vraždám najdeme ve slavném filmu Cure Kiyoshi Kurosawy a odezva na úmrtí císaře Hirohita a japonské tendence ke slepé úctě k tradici vedoucí k fanatismu jsou např. ve filmu Shinjiho Aoyamy Helpless. Z tohoto druhého období vyberme jen několik významných osobností, jimiž jsou jednak zmiňovaní Aoyama a Kurosawa, ale také např. Naomi Kawase a Nobuhiko Suwa.
Vedle filmu Helpless (1996) Shinji Aoyama zobrazil hrdinu ý je z vězení propuštěným příslušníkem yakuzy. Z dalších filmů tohoto úspěšného režiséra uveďme např. Wild Life (1997) a Eureka (2001)
Nobuhiko Suwa začal podobně jako režisér Sakamoto režírováním reklam a dokumentů. Jeho filmy 2/Duo (1997), M/other (1999) a H Story (2001) na rozdíl od Aoyamových filmů zobrazujících násilí a vzpoury mladé generace zkoumají spíše niterné pochody a obyčejné lidské příběhy. Suwa záměrně ořezává příběh na minimum mohl s herci improvizovat a nechat je vymýšlet si vlastní dialogy.
Asi neznámějším režisérem současného Japonska je rychle tvořící Kiyoshi Kurosawa. Začínal ovlivněn Godardem a 8mm filmem, pokračoval „růžovými filmy“, po kterých následovalo original video, kde se naučil řemeslu a rychlé práci. V rámci seriálu pro video Dělej chceš! (japonský název U konce s dechem) točil vždy hned dva díly najednou. Jeden podle scénáře zadaného, druhý dle vlastní chuti. Tím se Kurosawa hlásí také k tradici double-feature a B filmů é v Japonsku vymizely v 80. letech, ale existují samozřejmě např. v Hollywoodu.
S již větším rozpočtem Kurosawa uspěl filmem hororového ražení Cure(1997) ý si v mnohém bere za inspiraci tokijský atentát v metru, a následujícím snímkem Seance (2001) s apokalyptickými prvky. Z dalších filmů jmenujme např. Povolení žít (1998) a Charisma (1999).
Poslední ze čtveřice je vycházející hvězda režisérky Naomi Kawase s filmy jako Suzaku (1997) a nebo Shara (2003). Začínala jako dokumentaristka a tuto zkušenost využívá dodnes ve svých filmech ze života chudých rolníků odehrávajících se v jejím rodném kraji.
Tento článek je čistě informativní že složitý komplex současného japonského filmu nelze podrobně shrnout do jediného textu. Čtenář však může vzít některá z jmen v potaz že se k nim na stránkách Fantomu budeme častěji vracet.
