Labyrint světa bez ráje srdce

Milenci a vrazi Viktora Polesného

Úvaha (1): klubko svalů a šlach, krve a tkáně se svíjí na nevinně bílém prostěradle. Mlaskavé zvuky se střídají v nepravidelném intervalu s tichým šeptáním okoralých a časem opotřebovaných rtů.

Úvaha (2): mladá, pružná postava vtrhla do zchátralého domu a snaží se vyškrábat po místy opravených schodech do vyšších pater. Nepřirozeně kroutíce hlavou ji vycházejí vstříc staří brouci s odznaky mumlající vulnera dant formam, vulnera dant formam... V knize je psáno: můžete jen milovat nebo vraždit!

Vladimír Páral literární

Román Vladimíra Párala Milenci a vrazi (1969, s podtitulem magazín ukájení před rokem 2000) ž je námětem filmu, o kterém má být tato recenze, jistě není třeba českým čtenářům blíže představovat. Lze ho, myslím, bez větších pochybností považovat za vrchol tzv. páralovské „černé pentalogie“ (zahrnující romány: Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967) a Profesionální žena (1971)) á svou výstavbou připomíná onen dům čp. 2000 z románu Milenci a vrazi. O Páralově literární technice existuje bohatá sekundární literatura, ale zkusme si připomenout některé jeho základní postupy é by mohly mít určující vliv na filmové zpracování.

 Milenci a vrazi V případě Milenců a vrahů lze uvažovat o celkové syntéze Páralova literárního vývoje v prvním období jeho tvorby. Ona kruhová rotace fabule, charakteristická v jistém smyslu i pro předešlé romány  v Milencích a vrazích založena na binárním protikladu červené (milující, aktivní a vášnivé) a modré (usedlé, toužící a pasivní) barvy; protikladu spočívajícím v intertextovém odkazu na Stendhalův román Červený a černý. V plánu fabule dochází k rotaci jednotlivých „příběhových bloků“ vztahujících se ke konkrétní postavě románu á je charakterizována svým curriculem vitae (doslova i v přeneseném slova smyslu) a která tak plní pouhou funkci v daném literárním modelu, neboť, a to je nutno připomenout, Páralovy práce jsou příkladem modelové prózy. V plánu syžetu si nelze nevšimnout větné konstrukce připomínající svým hadovitým pohybem krkolomnost osudů jednotlivých postav. Častá eliptická vyjádření, v průběhu románu stále se zrychlující tempo vyprávění a konstantní pojmenování vázané na určitý kontext přispívají výrazným způsobem k téměř seriálovému způsobu vnímání jednotlivých mikropříběhů ž autentičnost je podporována dobovými ukázkami z novin, časopisů či připomínkou některého z hudebních hitů.

Vladimír Páral filmový

Celovečerní filmový debut (jinak známého televizního režiséra) Viktora Polesného představuje poměrně odvážný pokus zpracovat a přenést na plátno román ý svou složitou strukturou skýtá nejedno nebezpečí. Ono dynamické proudění fabule může svádět k polodokumentárnímu zběsile střihovému filmovému tvaru, ke kterému se naštěstí Polesný neuchýlil. V rozmezí více jak třiceti let rozehrává příběh obyvatel domu čp. 2000 nedaleko mamutí chemičky Kotex v Ústí nad Labem. Podle mého názoru je první část filmu (léto 1966) zároveň částí nejzdařilejší: „představení“ jednotlivých postav živořících (to se týká i rodiny ředitele Gráfa (Jan Vlasák)) ve zmíněném domě se podařilo vtisknout jistou kompaktnost a dynamičnost (především díky paralelním sekvencím oddělovaným někdy až příliš „násilným“ střihem). Hlavní osazenstvo domu (Borek Trojan (Jiří Langmajer) – jakási „svorka“ celého vyprávění, bratři Serafínové (Ondřej Vetchý a Marko Igonda) – dosti prvoplánová polarita neposkvrněného a ďábelského, ředitel Gráf  žena (skvělá Zlata Adamovská) a jejich syn (Jakub Prachař) či smyslná, ale povrchní a nešťastná Madda Serafínová (Kristina Kloubková) a další) představují reprezentativní „vzorek“ v mikroprostředí sledovaném okem kamery.

Páralův text je hyperbolický, ironický a scénář (Viktor Polesný a Petr Poledňák) Polesného filmu nemohl tento příznak zcela zrušit. Problémem se ovšem ukázal způsob ým mají být jednotlivé promluvy, znějící mimo daný kontext zcela nepřirozeně, realizovány v dialozích mezi postavami. Je nutno poznamenat  některé pasáže ve filmu působí opravdu velmi uměle.

Ústřední hudební motiv (klavírní part v elektronickém aranžmá) Karla Svobody vcelku vystihuje dramatičnost jednotlivých událostí, ale ve vrcholných momentech (např. při naplnění osudu Borka Trojana) zní Svobodova hudba až příliš monumentálně (chtělo by se říct „anticky“), a povyšuje tak onu malichernou chvíli v životě pouhé součástky mechanismu na tragédii lidského života.

Závěrečný dodatek (jaro 1989) je pouhou symbolickou nálepkou smířlivé filmařské duše.

 Jiří Langmajer Objektivně vzato  Polesného snímek poměrně zdařilým pokusem (zdaleka ne jediným, vzpomeňme Mladého muže a bílou velrybu, nikoliv však poslední filmové adaptace) o převod Páralova textu na plátno. Do šedé průměrnosti ho ovšem strhává – i přes některé povedené pasáže (např. Maddino hysterické „volání“ po lásce do oken ředitelova bytu) či skvělé herecké výkony (již zmíněná Zlata Adamovská nebo podivně utlumený a nezúčastněný Jiří Langmajer) – nejen patetičnost a umělost některých pasáží, ale i přílišná snaha zanechat divákovi nějaké poselství. Bohužel opět zvítězila morální kalkulace nad imaginací filmového obrazu.

Úvaha (3): Při návštěvě kina jsem si nemohl nevšimnout několika dětí (zhruba ve věku deseti až dvanácti let) sedících v prvních řadách. Podivně se pochechtávali zvláště při scénách, ve kterých se naplnil osud „modrých“. Zprvu jsem se uklidňoval úvahou nad nekompetentností jejich učitelky češtiny, ale posléze jsem propadl beznaději. Ano, když jsem vycházel z kina, slabě mžilo a po chodníku stékající voda matně odrážela modrou barvu mé postavy.

Milenci a vrazi (Česká republika, 2004)
Režie: Viktor Polesný
Scénář: Viktor Polesný, Petr Poledňák na motivy románu Vladimíra Párala
Kamera: Josef Špelda
Střih: Lenka Polesná
Hudba: Karel Svoboda
Hrají: Jiří Langmajer (Borek Trojan), Ondřej Vetchý (Julda Serafín), Marek Igonda (Alex Serafín), Jan Vlasák (ředitel Gráf), Zlata Adamovská (Zita Gráfová), Jakub Prachař (Roman Gráf), Kristina Kloubková (Madda Serafínová), Marek Taclík (Bogan Tušl), Zuzana Norisová (Jana Rybářová), Veronika Žilková (Mudr. Dáša Zíbrtová) a další.
108 min.