Nicholas Ray

Od smrti Nicholase Raye uběhlo letos čtvrt století. Následujícím textem a Večerem Fantomu v pražském kině Ponrepo chceme připomenout tuto výjimečnou filmařskou osobnost.

Umělecké jméno Nicholase Raye vzniklo obrácením jeho prvních dvou občanských jmen – Raymond Nicholas Kienzle ž předznamenalo jeho budoucí filmařskou kariéru á se také ubírala obráceně, proti zaběhnutým konvencím. Ray začal jako poměrně běžný filmař a skončil jako nezávislý rebelant. Podobně jako Jaques Tati nebo Samuel Fuller prošel Ray předtím, než se stal filmařem, více zaměstnání. Radikalismus jeho tvorby má kořeny v myšlenkách a událostech období hospodářské krize. Ty známe díky obsáhlému životopisu Berbarda Eisenschitze ý patří k jedné z nejlepších prací v tomto oboru. Rayovy politické a společenské názory se odrážejí v jeho filmech v obdivu k alternativnímu životnímu stylu (jezdci rodea v Posledním rodeu /1952/, Cikáni v Hot Blood /1956/ a Eskymáci v The Savage Innocents /1960/), k partnerským vztahům, v nichž si muž a žena byli rovni (In a Lonely Place /1950/ a Johnny Guitar /1954/) a k mužským rivalům a k tragédii  působí jejich smrt nebo zrada (Wind Across the Everglades /1958/ a Bitter Victory /1957/). Ray byl člověkem 30. a 60. let, vždy předbíhal dobu, v níž žil.

Jako mladík psal a produkoval programy pro rádio, poté mu bylo nabídnuto slavným architektem Frankem Lloydem Wrightem  se připojil v roce 1931 k jeho nově vzniklé skupině Taliesin Fellowship založené na utopických ideálech. Jeho pobyt trval pouze několik měsíců, přesto si Ray odnesl nějaké zkušenosti a to zejména oblibu k rovnoběžkám é se staly klíčovými pro jeho pozdější práci se CinemaScopem. Také získal cit pro architektonickou vyváženost  aplikoval na vytváření charakterů a mizanscény. Ta byla základem pro jeho až tajemnou symetrii a rovnoprávnost mezi heterosexuálními páry, stejně jako mužskými protihráči  je tomu ve většině jeho filmů. (Ray měl po většinu svého života vztahy s oběma pohlavími a své zkušenosti velmi pravděpodobně také zužitkoval jako režisér v erotickém a romantickém napětí svých filmů.)

V roce 1934 se usadil v New Yorku, kde se stal členem levého křídla Theatre of Action a navázal spolupráci s Eliou Kazanem. Stal se z něj také fanoušek jižanské folkové hudby a díky tomu se poznal s Alanem Lomaxem a zpěváky Leadbellym, Woody Guthriem a Joshem Whitem. Začátkem 40. let také vystupoval v jednom rádiovém programu pro CBS ž mu zajistilo práci pro Voice of America, kde pracoval pro Johna Housemana.

Houseman se později stal producentem Rayova prvního filmu Žijí nocí (1947) (a později také On Dangerous Ground /1951/). Nejprve se Ray však podílel na produkci prvního Kazanova (na jeho osobní pozvání) filmu A Tree Grows in Brooklyn (1944), kde se učil filmařskému řemeslu. Když natočil Žijí nocí, bylo mu již více než třicet pět let, film byl uveden až o dva roky později a v roce 1949 mu zajistil místo u Howarda Hughese v RKO.

Ray pracoval pro Hughese v letech 1949 – 1953 ž jej ochránilo před černými listinami, kam by se dostal díky svému politickému radikalismu. V tomto období Ray pracoval jednak jako pomocný režisér (dodělával některé scény) na filmech

Roseanna McCoy (r. Irving Reis, 1949), The Racket (r. John Cromwell, 1951), Macao (r. Josef von Sternberg, 1952) a Androcles and the Lion (r. Chester Erskine, 1952) a zároveň natočil pro RKO šest celovečerních filmů. Když se stal nezávislým producentem svých vlastních filmů, spolupracoval na scénáři s Philipem Yordanem (slavným scenáristou ý byl na černé listině) k Johnny Guitarovi (1954). Je to také jediný film z tohoto období ý obsahuje narážky právě na černé listiny. Byl to zároveň jeho první barevný film, nad nímž měl plnou tvůrčí kontrolu a Ray tuto příležitost využil  natočil jedno ze svých nejpoetičtějších děl a také první z řady filmů, v nichž stylizoval mizanscénu do takové míry  připomínala muzikálovou choreografii. Ray si ve většině svých filmů pohrával se žánrovými pravidly a Johnny Guitar je pravděpodobně jeho jediný film, ve kterém udělal ze dvou ženských postav nejsilnější charaktery, zatímco zbytek mužů byli pouze psanci a členové bandy na lynčování.

Ray ukázal  režisér může i ve studiovém systému 50. let vytvořit svůj osobitý rukopis – trucolorový western Johnny Guitar u společnosti Republic, dvě romantická podobenství u Warnerů (Rebel bez příčiny /1955/ a Wind Across the Everglades /1958/), kritika měšťácké pokrytecké morálky Bigger Than Life (1956) (1) natáčení Rebela bez příčinya blyštivé dekorace Chicaga hýřivých 20. let v gangsterce MGM Party Girl (1958) z něj udělaly vzor pro budoucí režiséry nové vlny Godarda, Rivetta, Rohmera a Truffauta, kteří oceňovali zejména jeho dynamický styl. Ray také vyjadřoval cítění mládeže filmy jako Žijí nocí, Knock On Any Door (1949), Johnny Guitar, Útěk do bezpečí (1955), Rebel bez příčinyWe Can´t Go Home (1976) á je přijímala s nadšením.

Znakem Rayova rukopisu se nestaly ani tak stylistické postupy jako spíše skryté narážky na jeho osobní život. V souvislosti s přímými odkazy v In a Lonely Place na jeho osobnost  první roky v Hollywoodu a jeho krátké manželství s herečkou Glorií Grahamovou americký filmový kritik Dave Kehr napsal: „Hrdinové jeho filmů jsou přitažliví svojí nestálostí a Rayovo sebezkoumání je fascinující kombinací narcismu a ostré kritičnosti.“ (Stejná směs sebezničující romantiky, pro kterou jej někteří francouzští nadšenci srovnávali s Rimbaudem, vedla kritičtějšího Jean-Marie Straub k poznámce  Ray v kontrastu s jednoduchostí a nesentimentálností Hawkse nebo Bunuela „je vždy fascinován násilím, ale zároveň se v určitém momentě dá na stranu policie.“) Za Rayovu touhu zanechat v každém svém filmu otisk sama sebe můžeme považovat závěrečný záběr v Rebelovi bez příčiny, v němž sám Ray vchází do planetária. Pro děj, téma nebo mizanscénu nemá tento detail žádný význam, jde spíše o něco  se blíží značkování terénu, gesto vlastnictví a zároveň exhibicionismus ý však paradoxně působí velmi plaše.

V té době Ray za Hollywoodem spálil většinu mostů a pustil se do mezinárodních produkcí (jedná se zejména o filmy Bitter Victory /1957/ a The Savage Innocents /1959/ é patří k jeho nejdojemnějším). Bylo to také období, kdy se pro něj staly jeho vzdor a nezávislost jediným měřítkem filmu. To byl také pocit ý jsem měl, když jsem Raye několikrát potkal v polovině 70. let v Cannes, v Paříži a na Manhattanu. V té době pracoval spolu se studenty a hippies na dvou odlišných verzích jeho radikálního nezávislého filmu. Při natáčení We Can´t Go Home Again (ta druhá a lepší verze bohužel nebyla nikdy dokončena) byl znám již jako bouřlivák s bravurním filmařským stylem. To mírně zpochybňují jeho dva poslední filmy – nejnákladnější 55 Days in Peking (1963) a nejméně nákladný We Can´t Go Home Again é představují dva odlišné póly Rayova úpadku, ač oba filmy mají bezpochyby svá silná místa (pokud bych si měl mezi nimi vybrat, pravděpodobně bych se rozhodnul pro ten druhý ý je z obou bez pochyb ten originálnější). Sterling Hayden v Johnny Guitarovi pronese větu „Jsem tu sám sobě cizincem“ á se stala jednak Rayovým mottem, ale také jeho alibi v oslavném celovečerním dokumentu z roku 1974 od Davida Helperna Jr. a Jamese C. Gutmana ý byl takto také pojmenován.

Ray se filmem 55 Days in Peking pokoušel o komerční trhák, bohužel se fyzicky zhroutil a to hlavně díky nadměrnému užívání drog a alkoholu. Těsně před svou smrtí (zemřel na nádor na mozku) Ray zanechal pití a spolupracoval s Wimem Wendersem na filmu, z něhož vzešly dvě verze – Nick´s MovieLighting Over Water (oba 1980). V podstatě šlo o filmy é zaznamenávaly Rayovo umírání.

Přes rozpačitý závěr jeho kariéry je kvalita jeho prvních filmů nezpochybnitelná. Přinejmenším Žijí nocí, In A Lonely Place, On Dangerous Ground, The Lusty Men, Johnny Guitar, Rebel bez příčiny, Bigger Than Life, Bitter Victory, Wind Across Everglades, Party Girl, The Savage Innocents a některá silná místa v Králi králů (1961) mohou být považovány za mistrovská díla. Robin Wood jednou poznamenal  žádný herec nikdy v Rayově filmu nepodal špatný výkon, dokonce ani Anthony Quinn. V díle Nicholase Raye je obsažen utopický příslib 30. a 60. let ý zůstává stále živý.

Poznámky: (1) Tato sentimentálnost byla charakteristická pro filmy 20th Century Fox jako např. Good Morning, Miss Dove (Henry Koster, 1955). V Bigger Then Life pravděpodobně použil stejné kulisy že film shodou okolností točil také u 20th Century Fox.

Filmografie:

  • 1949
    • A Woman´s Secret
    • Žijí nocí (They Live By Night)
    • Knock on Any Door
  • 1950
    • Born to Be Bad
    • In a Lonely Place
  • 1951
    • The Racket
    • On A Dangerous Ground
    • Flying Leathernecks
  • 1952
    • Poslední rodeo (The Lusty Men)
  • 1954
    • Johnny Guitar
  • 1955
    • Útěk do bezpečí (Run For Cover)
    • Rebel bez příčiny (Rebel Without a Case)
  • 1956
    • Bigger Than Life
    • Hot Blood
  • 1957
    • Bitter Victory
    • The True Stroy of Jesse James
  • 1958
    • Party Girl
    • Wind Across Everglades
  • 1959
    • The Savage Innocents
  • 1961
    • Král králů
  • 1963
    • 55 Days in Peking
  • 1976
    • We Can´t Go Home Again

Z www.sensesofcinema.com - Great Directors přeložil Rudolf Schimera
(redakčně kráceno)

Jonathan Rosenbaum