O filmu

Rozhovor

 Roland Barthes Film se stal součástí naší kultury stejně jako vše ostatní. Celé umění a všechny jeho zájmové skupiny musejí vzít v potaz kinematografii, stejně jako ona bere v potaz je. Jedná se právě o fenomén recipročních informací: někdy zřejmých (ty ovšem nebývají těmi nejlepšími případy), často však nejasných é bychom rádi mimo jiné podrobně prozkoumali v těchto rozhovorech.
Kinematografie – vždy s námi, někdy v pozadí, někdy v popředí – bude  doufáme, nahlížena v širší perspektivě á je díky historikům a obdivovatelům někdy opomíjena.

Jaké místo přisuzujete kinematografii ve svém životě? Uvažujete o ni jako divák, nebo jako divák – kritik?

Měli bychom pravděpodobně začít návyky spojenými s filmem, tedy způsobem ým kinematografie vstupuje do našich životů. Já sám do kina nechodím příliš často, stěží jednou týdně. Co se výběru filmu týká, ve skutečnosti to nikdy není úplně svobodná volba. Osobně bych preferoval navštěvovat biograf sám že, z mého pohledu  to zcela projektivní činnost. Na druhou stranu, s ohledem na společenskou stránku života, chodíme do kina ve více lidech a v této chvíli se onen výběr, chtíc - nechtíc, stává obtížným. Kdybych si měl naprosto spontánním způsobem vybrat, moje volba by musela mít povahu naprosté improvizace, oproštěné od jakéhokoliv způsobu kulturního či krypto-kulturního nátlaku a řízené nejhlubšími silami mého nitra. Tím  způsobuje problém v životě filmového diváka  více či méně rozostřená morálka filmů é divák musí nutně rozumět, a také nátlaky (bezpochyby kulturního původu) é jsou silnější v případech, kdy jste součástí určitého kulturního prostředí (třeba i jen tím  mu vzdorujete ve snaze být svobodní). Někdy má tato snaha svůj smysl i se vším snobstvím. Vždy jste částečně součástí dialogu s tímto zákonem filmového vkusu ý je pravděpodobně zvláště silný od doby současného vývoje filmové kultury. Film již nadále není něčím jednoduchým. Lidé v něm nyní spatřují typické znaky klasicismu, akademismu a avantgardy a nacházejí sami sebe znovu, díky velkému vývoji umění, uprostřed hry hodnot. A tak, když se rozhoduji, filmy é člověk musí vidět, jsou v rozporu s myšlenkou naprosté nepředvídatelnosti a dosažitelnosti, tedy s ideou  film pro mě stále představuje, a dále, přesněji řečeno, jsou také v rozporu s filmy é bych – spontánně – zhlédl rád ž však nejsou právě těmi é si volí tento druh vznikající mnohoznačné kultury.

Co si myslíte o úrovni dnešní kultury  stále velmi významově nejasná i v tom  se týká filmu?

Dnešní kultura je nejasná že je zmatená mj. tím, myslím  kinematografie připouští jistý způsob vzájemné směny hodnot: intelektuálové začínají společně s běžnou veřejností bránit populární filmy, a komerční kinematografie tak může pohltit velmi rychle filmy avantgardní. Toto „splynutí kultur“ je charakteristickým jevem pro naši masovou kulturu ž má ovšem jistý rytmus, měnící se podle žánrů: v kinematografii je to velmi intenzivní, v literatuře je vše uchované mnohem více střeženo. Nemyslím si  je možné být součástí moderní literatury (toho  bylo napsáno v této době) bez určitých znalostí a taktéž bez jistých technických dovedností že bytí literatury se stalo její technikou. Shrnuji: současný kulturní stav kinematografie je kontradiktorický: na jedné straně mobilizuje techniky é objasňují potřebu jistých znalostí, na straně druhé vyvolává frustraci, pokud dané znalosti chybí. Ale existence kinematografie nespočívá v její technice, zatímco protikladné je pravdou literatury: umíte si představit littérature-vérité analogicky k cinéma-vérité? S jazykem by to bylo nemožné, pojem pravdy je neslučitelný s pojmem jazyka.

Neustále odkazujeme k pojmu „jazyk kinematografie“  kdyby existence a definice tohoto pojmu byly zcela zjevné, ať už užíváte slovo „jazyk“ v čistě ve smyslu rétoriky (např. stylistické příznaky přisuzované pohyblivému záběru nebo záběru z nízkého úhlu), nebo ve velmi obecném smyslu jako vztah mezi označujícím a označovaným.

Z mého pohledu je to pravděpodobně proto  jsem nedokázal náležitě integrovat kinematografii do sféry jazyka, ale učinil jsem tak čistě projektivním způsobem, tedy ne jako analytik.

I kdyby to bylo možné  to při nejmenším velmi obtížné pro kinematografii získat přístup do této sféry jazyka?

Zkusme být více konkrétní při řešení dané problematiky. Zdá se, v současnosti  modelem všech jazyků je promluva (franc. parole), artikulovaný jazyk (franc. le langage articulé). Tento artikulovaný jazyk ý je kódem, užívá systém znaků é nejsou analogické (a které mohou tudíž být, a také jsou, nespojité); opakem předešlého je kinematografie á se prezentuje na první pohled jako analogické vyjádření reality (a co víc: kontinuální). V podstatě však ani nevíme  uchopit toto analogické a kontinuální vyjádření  ho teoreticky zavést  mohli začít s analýzou pod vedením lingvistiky, např. jak stanovit hranice (v sémantickém smyslu)  obměňovat význam filmu nebo jeho části? Tedy pokud by chtěl filmový kritik pojímat kinematografii jako jazyk, zabrániv metaforické inflaci tohoto pojmu, musel by především rozlišit mezi elementy é jsou buď ve filmové kontinuitě neanalogické, nebo se jí účastní jako deformované, transponované či jako kodifikovaná analogie, a elementy systematizující se takovým způsobem  mohly být chápány jako fragmenty jazyka. A jsou to právě tyto problémy konkrétního výzkumu, ke kterému jsme doposud nepřistoupili a který by měl především spočívat v jistém druhu filmových testů, po nichž bychom zjistili, zda je možné vytvořit, třeba pouze neúplnou (nepochybně neúplnou), filmovou sémantiku. Byly by to otázky: (1) jak izolovat filmové elementy při využití strukturalistických metod, (2) jak tyto elementy chápat ým signifikátům (signifié) odpovídají v takovém a takovém případě, a (3) jak zjistit (díky různým změnám), na jakém místě má změna signifikantu (signifiant) vliv na změnu signifikátu. Potom bychom měli být schopni správně izolovat lingvistické jednotky ve filmu a vytvořit jejich „třídy“, „řády“, „deklinace“.

Nemá to něco společného s experimenty, založenými více empiricky, na konci němé filmové éry především v Sovětském svazu; s experimenty é nebyly tak přesvědčivé – kromě případů, kdy byly elementy jazyka zachyceny někým takovým  byl Ejzenštejn – z hlediska poetiky? Nicméně zůstane-li daný výzkum v rovině čisté rétoriky  u Pudovkina, nevyvolá to otázku: všechno  se děje v kinematografii  by bylo  byl tento sémiologický vztah postulován, náhle kontradiktorické.

V každém případě, kdyby někdo úspěšně aspoň částečně vypracoval sémantiku s pevnými základy (jinými slovy pro zcela určité signifikáty), by bylo velmi obtížné vysvětlit, proč není film zcela konstruován jako juxtapozice diskontinuálních elementů. Dále bychom narazili na druhý problém, na problém diskontinuity znaků nebo kontinuity vyjádření.


(pokračování příště)

Interview řídili Michel Delahaye a Jacques Rivette
Cahiers du cinemá, no. 147, September 1963

Roland Barthes