Otevřený dopis Jiřímu Králíkovi

Vážený pane,

chtěl bych tímto reagovat na argumenty a otázky é jste vyslovil ve Vaší odpovědi ve Filmových listech 9 (vydaných v rámci Letní filmové školy 2004) v rubrice Polemika (1). Jednalo se o reakci na text Otto Bohuše Podivná škola, podivné filmy (Filmové listy 8) (2).

Pan Bohuš odcitoval v závěru svého textu větu z článku mého kolegy Jana Křipače (dříve Kalvoda) Přineste mi hlavu Jiřího Králíka (Fantom 1) a vaše reakce směřovala na hlavy obou kritiků. To je také důvod, proč za Fantom vůbec reaguji. Jelikož se pan Křipač tohoto ročníku LFŠ nezúčastnil, ujal jsem se tohoto úkolu já. Tímto bych chtěl případné Vaše výtky vztáhnout na sebe. Zároveň bych chtěl i vyjádřit svůj nesouhlas s dosavadní programovou koncepcí LFŠ a vyslovit podporu oběma pánům že se s jejich názory plně ztotožňuji.

Než se pustím do odpovědi na Váš text  krátké zhodnocení letošního ročníku. Ten bude v budoucnu pravděpodobně označován za jeden z nejúspěšnějších, vzhledem k tomu  se jej zúčastnilo několik slavných osobností. Skutečnost je však jiná než ta á bývá prezentovaná ex post v médiích. Letos se v plné nahotě odhalila zejména bída programové koncepce. Trpkost zklamání roste s přibývajícími ročníky a zatímco nováčci zůstávají uchváceni, zkušeným zbude jen kyselý úsměv.

Nutno přiznat  dříve zlobící technika se na tomto ročníku uklidnila, o to však prázdnější byl program (viz níže). V  Karlových Varech se sice student může cítit oproti Uherskému Hradišti jako chudý příbuzný, přesto se mu nestane  by se na film nedostal (když opravdu chce), popř. že by film byl špatně přeložen a technické problémy při projekci neexistují. Navíc akreditace ve Varech vyjde studenta mnohem levněji než ve Vaší „škole“. Je alibismem svádět to na vyšší rozpočet mezinárodního festivalu, důvodem bude spíše věčný amatérismus Hradiště, s jakým se snaží stát seriózní akcí a zároveň se rozpadá jak organizačně, tak programově. Tyto problémy se neřeší činy, ale pouze slovy. Skutečné činy nahrazují zástěrky jako je Dogma 2002, prohlášení a rozhovory, v nichž neúnavně vysvětlujete, v čem je Hradiště výjimečné a v čem se liší od „industriálních“ akcí a zejména proč mu to zlá kritika nepřeje. A proto nelze než souhlasit s Bohumilem Švarcem ý se LFŠ také zúčastnil: „Měl jsem příležitost navštívit řadu obdobných akcí doma i v zahraničí a nedá se to srovnávat.“ (Filmové listy 7 (3)) Skutečně nedá.

Filmová „škola“?

Vaše akce je pojmenována „škola“  je nutno ji jako školu chápat doslovně. Škola by měla dát žákům přehled a komplexní systematické vzdělání. To je možné pouze soustavným studiem historie od minulosti až po současnost, od jednoduššího k složitějšímu. U filmového vzdělávání je to podobné: nejprve dějiny, pak případně žánry é vyjeví vztah mezi současností a minulostí, a nakonec autorský film – tedy jeden tvůrce a hlubší ponor do jeho díla. Toto jsou nejjednodušší metody  komponovat filmy do větších celků. A tím se také řídí většina českých i zahraničních festivalů, až na Hradiště é si vše dělá po svém. Bohužel originalita není kvalita.

 LFŠ Aktuální filmová přehlídka je cílem Karlových Varů nebo Febiofestu a LFŠ by měla tedy logicky svým vymezením doplňovat to zbývající, tedy mapovat velice široký a u nás dosud neznámý oceán filmové historie. Bohužel LFŠ tyto své „školní“ povinnosti neplní a suplují je za ni paradoxně dvě výše zmiňované komerční akce. Srovnáme-li pouze tento rok, tak Febiofest 2004 udělal retrospektivu Josefa von Sternberga, Ernsta Lubitche, Joao Césara Monteira, Tsai Ming-lianga a Vilgot Sjömana, Karlovy Vary Johna Cassavettese, bratrů Mayslesových nebo tureckých filmů. Ve všech případech se jedná o filmy neaktuální, mimo hlavní programové okruhy obou festivalů. Musím se přiznat  na letošní LFŠ nenacházím nic srovnatelného a přínosného s výjimkou sekce Cinepur´s Choice á jediná toto hradišťské embargo prolomila (zejména jde o ignorování nejprogresivnějších současných autorských kinematografií, jimiž jsou francouzská, portugalská nebo tchajwanská). Mimochodem tato sekce také vyhrála internetovou anketu o divácky nejlákavější akci ž svědčí o tom  český festivalový divák je informovaný o filmové historii tak  se i přes zoufalý stav české filmové distribuce umí přesně zorientovat a ví na co jít. Skutečně Vinnetou, Timur a jeho parta nebo Knoflíková válka do Hradiště nikoho nepřitáhli.

Teď tedy k Vašemu dopisu. (1):

1) Váš text: „Zvolení obou hlavních témat bylo náležitě, jasně a srozumitelně vysvětleno nejenom vloni na konci LFŠ, ale i ve všech doprovodných a dostupných materiálech a rozhovorech. Vhodnost propojení pochopili všichni (!!!) zahraniční i domácí tvůrci, ale i většina spokojených diváků.“ (kráceno)

Vedle ostatních „spokojených“ diváků jsem ani já výběr témat dětství a pohádka příliš nepochopil. Nevím ý smysl má pro filmové vzdělání rekapitulovat filmy Šimkové-Plívové, Hanibala, Schmidta, Bočana, Jasného a Kachyni, hlavně proto  Českou televizí rotují odnepaměti, každý je mnohokrát viděl a navíc zde existuje zlínský festival ý se na dětskou tvorbu specializuje. Vaše vysvětlení daného výběru opravdu nestačí: „…Paradoxní nezájem o čistotu a naivitu dětské duše se výrazně odráží i v naší kinematografii. V minulých desetiletích patřila v oblasti dětských hraných i animovaných filmů k těm nejlepším, v současné době dětský svět a dětský hrdina z českých a slovenských filmů takřka vymizel.“ (Filmové listy II, květen 2004, str.4)

Příliš nechápu Vaši nostalgii po starých časech, a osobně dávám přednost před připomínáním si toho  každý notoricky zná, zkoumání toho  u nás nikdo neviděl, tedy:

Mluvíme-li o dítěti ve filmu, tak se divím  jste nevyužili možnosti k retrospektivě např. Renoira, Ráje (pouze jeden film!), Ozua (opět jen jeden film) a zejména Truffauta ý měl navíc výročí (mimochodem k retrospektivě došlo málem minulý ročník u Buuelova mexického období, bohužel však byly vybrány pouze filmy é se vlezly do kolonky smrt. David Čeněk ve svém lektorském úvodu přiznal  byly k dispozici všechny Bunuelovy mexické filmy).

Iránský film se samozřejmě nabízel, ale proč opakovat filmy é Česká televize a nakonec i Hradiště několikrát uvedli? Svatá trojice Gilliam, Jones a Stoppard je bezpochyby záslužným kusem, ale rozhodně ne událostí, za jakou je označována. Jednalo se o čistě utilitární věc  nalákat do Hradiště diváky?

Osobně jsem se na filmovou školu vypravil  viděl filmy jako např. Eustachovy Moje milé milenky (1975) a Oliveirovo Aniky Bobo (1942) (avizované v dubnových Filmových listech) é uvedeny opět nebyly, podobně jako před rokem Truffautův Zelený pokoj. Zdánlivě třešnička na dortu á se však opakuje každý rok a dokresluje hradišťský kolorit.

 Uherské Hradiště Kde je problém  snad jasné. Dělit film podle pohádek, dětství nebo smrti je nesmysl. Hledání souvislostí napříč motivy ve filmech je spíše exkluzivní záležitost, film nefunguje jako literatura, styl neutváří příběh a dialogy, ale kamera, střih, zvuk a mizanscéna. Proto také většina festivalů volí dělení nejjednodušší ým je výše zmiňovaná historie, žánr a autor, u něhož se formální styl projevuje nejzřetelněji.

2) „…na přípravě cyklů se podílí ne jeden dramaturg, ale několik desítek(!!!) odborníků z ČR i ze zahraničí. Jejich okamžitý odsudek programu a zdůraznění rozplizlosti cyklů jedním dechem uráží práci a odbornost asi čtyřiceti lidí…“

Tady trochu převracíte fakta, nikdo totiž neuráží odbornost konkrétních spolupracovníků  spíš slepenec ý z toho vyleze. Nevím, kdo má právo veta v sestavování programu, ale slyšel jsem  jste to Vy.

Osobně si myslím  je mnohdy lepší, když program vymýšlí minimum skutečných odborníků, než parta kamarádů nad pivem. 40 poradců opravdu není výhodou že výsledný festival pak připomíná boršč, do kterého si každý přimíchal na co měl chuť a zároveň je od každého špetka. Výsledná chuť je nijaká a pro nesourodost ingrediencí pak dochází k bolestem břicha.

„…v obou materiálech absentuje jakýkoli konkrétní alternativní návrh programového cyklu anebo i filmů…“

Navrhuji Vám tedy tuto jednoduchou alternativu: Soustředit se důkladně na jedno ústřední téma, nejlépe např. na konkrétního autora a jeho retrospektivu, preferovat současné režiséry u nás méně známé a přesto světově uznávané (Garrel, Yang, Kluge, Sokurov) nebo režiséry klasické, ale uvést je kompletně (Sirk, Mizoguči, Bunuel, Resnais). Může se také jednat o jednu filmovou školu jistého období. Autora je možno propojit s národní kinematografií, z níž vychází, popř. s režiséry, kteří s ním generačně souvisí. Zájem přesunout spíše na silné národní kinematografie (Francie, Japonsko, USA, Tchajwan, Portugalsko, Hongkong apod.), než na exotické a zdánlivě atraktivní země (např. současně připravované Irsko). Filmy režisérů prezentovat chronologicky a pokud možno kompletně. Tento speciální program (např. 50 filmů) může být doplněn programy paralelními (samozřejmě filmovými) é tuto jednolitou a odbornou linii odlehčí pro veřejnost a nenáročné publikum.

Jak sám uvádíte, chcete konkrétní příklad, předkládám tedy jako model program z festivalu ve španělském Gijónu z roku 2002 (www.gijonfilmfestival.com) ž hlavním programem byla francouzská nová vlna:

1. individualisté před novou vlnou:
Casque d´or (Becker, 1952)
Pickpocket (Bresson, 1959)
Závěť Dr. Cordiliera (Renoir, 1952)
Les enfants terribles (Melville, 1950)

2. tradice „kvality“:
Les tricheurs (Carné, 1958)
Ďábel v těle (Autant-Lara, 1958)
Ďábelské ženy (Clouzot, 1955)

3. dokumenty:
La pyramide humaine (Rouch, 1960)
Nuit et brouillard (Resnais, 1955)
La sang des betes (Franju, 1949)
Hotes des invalides (Franju, 1952)
Cuba sí! (Marker, 1961)

4. krátkometrážní filmy:
Tout les garcons s´appellent Patrick (Godard, 1957)
Charlotte et son Jules (Godard, 1960)
Une historie d´eau (Godard + Truffaut, 1958)
Coup de Berger (Rivette, 1956)
Charlotte et son steak (Rohmer, 1951)
Veronique et son cancre (Rohmer, 1958)
La boulangerie de Monceau (Rohmer, 1962)

5. přímí předchůdci nové vlny:
Pointe courte (Varda, 1954)
Láska bez předsudků (Astruc, 1958)
La tete contre les murs (Franju, 1958)
Výtah na popraviště (Malle, 1958)

6. Nová vlna:
Krásný Serge (Chabrol, 1958)
Les cousins (Charbol, 1959)
L´eau a la bouche (Doniol-Valcroze, 1959)
U konce s dechem (Godard, 1959)
Žena je žena (Godard, 1961)
Bláznivý Petříček (Godard, 1965)
Číňanka (Godard, 1967)
Paris nous appartient (Rivette, 1960)
Moje noc s Maud (Rohmer, 1969)
La collectionueuse (Rohmer, 1966)
Nikdo mě nemá rád (Truffaut, 1959)
Jules a Jim (Truffaut, 1961)
Un amour de poche (Kast, 1957)

7. režiséři kolem nové vlny:
Paraplíčka z Cherbourghu (Demy, 1963)
Enfance nue (Pialat, 1987)
Adieu Philippine (Rozier, 1962)

8. levý břeh :
Hirošima, má láska (Resnais, 1959)
Muž, ktorý luže (Robbe-Grillet, 1962)
Cléo od 5 do 7 (Varda, 1961)

9. partyzáni nové vlny:
Octobre a Madrid (Hahoun, 1965)
La mamain et la putain (Eustache, 1973)
La cicatrice intérieure (Garrel, 1972)

Takováto skladba by nepochybně Hradiště pozdvihla z šedého podprůměru a dala mu punc prestižnosti. Francouzská nová vlna je pouze příklad, tento model se dá aplikovat na vše (tedy autor, žánr, období). Přístup ke koncipování programu je prostý – historická důslednost a nikoliv filmy podle chuti několika lidí, kteří se snaží zavděčit všem.

Výběr francouzské nové vlny také není náhodný že francouzský film je obecně Hradištěm ignorován na úkor autorů, kteří měli u nás během komunismu zelenou i přes svou nepochybnou kvalitu (Itálie, Rusko), nebo současných módních kinematografií uváděných Českou televizí (Austrálie, Nový Zéland, Irán, Čína). Navíc z obou je vybíráno vždy pouze něco a opět chybí hlubší vhled.

3. „Filmovka se macešsky odměňuje svým návštěvníkům širokou programovou nabídkou á prakticky každému umožňuje vybrat si dle svých znalostí a zkušeností. Je pryč doba, to ale asi oba pánové nepostřehli, kdy se na LFŠ hrálo maximálně čtyřicet filmů a žádné cykly existovat nemohly.“

Zde se jedná z Vaší strany o naprostou demagogii. Brožuru 40 letních filmových škol jsem si prostudoval a musím se přiznat  bych se festivalu raději zúčastnil v dobách, kdy se hrálo pouze těch 40 filmů. Bylo totiž vybíráno opravdu to nejkvalitnější  bylo v té době dostupné napříč americkým maintreamem, Asií a evropským autorským filmem. Vaše brožura bohužel neuvádí programové autory těchto minulých ročníků ž je škoda. Možná by bylo lepší vyházet pár sentimentálních textů Vašich kamarádů a pokusit se reflektovat skutečný přínos daných ročníků a vymezit jej vůči Vaší současné programové politice.

Vzhledem k tomu  nejsem sám, kdo Vás kritizuje za programovou bezkoncepčnost, vybírám ukázky z článků autorů, kteří to vystihli v několika větách: „Avizovaná výchova filmového diváka spočívá v bystrosti, schopnosti najít si zajímavé tituly sám. Zoufale se nedaří krotit příliš obecně zvolené téma, zaráží absence jasně ohraničeného a teoreticky náležitě ošetřeného cyklu. Filmovka se záslužně vybudované komunitě svých návštěvníků macešsky odměňuje samospádným „pouštěním filmů.“ (Otto Bohuš)

„Z programové nabídky jsem měl pocit  řada filmů je běžně dostupná a byla v Čechách mnohokrát promítána. Přínos tvůrců programu LFŠ se omezil z velké části na to  tyto filmy byly promítány podle jiného klíče. Proti tomuto postupu by se nedalo nic namítat, kdyby nesl nějaké výsledky, nové souvislosti. Jenže samo vymezení témat je žalostně povrchní. I přes počet sekcí mi přijde  by měly být přesněji určeny (…) Zdá se mi  se z velké části jedná o náhodný výběr navzájem nepodobných filmů, anebo naopak je podobnost poněkud banální…“ (Ondřej Čapek, Cinepur 35/ září 2004, str. 6)

Závěr

Základní otázkou tedy zůstává: Je programová koncepce pro LFŠ únosná v momentální podobě (na které se mimochodem od Vašeho nástupu skoro nic nezměnilo), nebo je nutná radikální změna? Osobně se domnívám  nejde o první případ, a vzhledem k množícím se kritikám LFŠ nebudu patrně sám. Což také dává do jiného kontextu slova mého kolegy Křipače: „Pokud bude Jiří Králík dál trvat na svém současném stavu, podepisuje si ortel“ , po jehož smyslu se ve svém textu tážete. Vaše aktivity tedy nebudou kritikou brány vážně, ztratíte kredit kvality ý si LFŠ zatím drží spíše svým výsadním postavením v kontextu ostatních festivalů (festival pro mládež), než-li programovým přínosem.

Kritika nemůže chválit špatně odvedenou práci. Vy tyto nedostatky nevidíte, anebo je jenom nechcete vidět. Z druhé strany je snad zjevné  ani já ani ostatní kritikové Vaší „školy“ nejsme jejími bytostnými odpůrci, pouze poukazujeme na něco  nefunguje. Proč bychom se jinak každý rok LFŠ účastnili?

Rudolf Schimera (dříve Schönberg)

Poznámky:
původní texty v nezkrácené podobě:
(1) www.lfs.cz/rocniky/2004/docs/FL04_09.pdf (str. 10)
(2) www.lfs.cz/rocniky/2004/docs/FL04_08.pdf (str. 6)
(3) www.lfs.cz/rocniky/2004/docs/FL04_07.pdf (str. 7)