Halucinační herec

Jean-Pierre Léaud

Existují lidé, kteří milují představivost, a takoví, kteří ji nenávidí. Někteří z těch, kteří nenávidí představivost, se přetvařují  milují filmy, ale když se jich dotážete, všimnete si  milují především dokumentární filmy, takové é jsou tak otravné jako konference cestovatelů v Salle Pleyel. Lidé, kteří mají v oblibě dokumenty, ráčí někdy shlédnout hraný film, ale vy si povšimnete  jejich vkus je táhne k realistickým příběhům, dobře geograficky, historicky a sociologicky umístěným. Jakoby náhodou jsou tyto příběhy nejčastěji ztvárněny tělnatými herci, dosti uspokojivými že jejich váha omlouvá i to  by dle úsudku publika herecký výkon měl být lehký. Nikdo nikdy nekritizuje tyto tělnaté dobrotivce, vždy věrohodné jako majitelé hospůdek, řidiči taxíků, zástupci starostů. Fanatici pravděpodobnosti soustřeďují svou kritiku proti vychrtlým hercům s propadlými tvářemi a rozcuchanou kšticí, bressonovským hercům, kteří se introverzí vyjadřují jako bolestní břichomluvci. Oproti zašpiněným tlouštíkům, vychrtlí herci neskrývají svůj strach ani lehké chvění v hlase, nejsou krotiteli, ale jsou nezkrotnými. Jaké pokušení obětovat se předložkám postelí é se jeví být lvy ž se zakousávají do kotníků náměsíčných herců!

Halucinaní herec Načrtávám zde portrét Jean-Pierre Léauda a vysvětluji, proč se nelíbí všem a proč se tam moc líbí těm ým se líbí. Jean-Pierre Léaud je anti-dokumentaristickým hercem. Dokonce on když řekne dobrý den, tak nás strhává do fikce, neřku-li do science-fiction. Před válkou publikum ž uši ještě nebyly ohloupeny televizí, oceňovalo nevšední herce čný výraz: milovalo rumunský akcent Popesca, astmatické poškubávání Louise Jouveta, halucinační vervu Roberta Le Vigana.

Halucinace a to slovo je na světě. Jean-Pierre, přirozený syn Goupi Tonkina, vyzařuje důvěryhodnost a pravděpodobnost, ale jeho realismus je snový.

François Truffaut: Le Plaisir des yeux. Cahiers du cinéma. Paris 1987.

François Truffaut