Truffaut - život je román

Můj život je úplně banální, aspoň v jeho nynější formě. Přišel jsem na svět 6. února 1932, dnes je 21. březen 1949, to znamená  mi je 17 let, 1 měsíc a 15 dnů. Za dnů jsem jedl (někdy) a za nocí spal (někdy), ale mám pocit  jsem měl víc práce než štěstí a spokojenosti. Vánoce a narozeniny byly vždy zklamáním, připadaly mi nijaké. Válka mi byla stejně lhostejná jako idioti, kteří ji vedli. Ale mám rád umění a hlavně film. Práce je stejně nezbytná jako vyměšování a kdo pracuje rád, ten neví nic o životě. Dobrodružství jsem se vždycky vyhýbal, nezajímá mne to. Tři filmy denně, tři knihy týdně a pár desek s dobrou hudbou mi budou stačit ke štěstí až do smrti  očekávám v brzké době a před níž mám ve svém egoismu strach. Moji rodiče jsou pro mne dva lidé é mi osud dal jako otce a matku, jsou tudíž pro mne jako cizí. (...) Na nebe se nikdy nedívám dlouho a když pak pohlédnu dolů, připadá mi svět jako odporné místo.“
François Truffaut ve školním slohovém cvičení s autobiografickým zadáním.

Retrospektivy filmů Françoise Truffauta probíhají v těchto týdnech v řadě zemí světa; 21. října uplyne 20 let od režisérovy smrti. Praha se v říjnu připojí přehlídkou deseti dlouhých a několika krátkých snímků.

 Dvě Angličanky a kontinent Kompletně u nás Truffautova tvorba nikdy uvedena nebyla a na plátně v dohledné době asi ani nebude. Spíš si lze představit  se jeho filmy dříve či později objeví na DVD, doufejme  v kvalitních verzích a s českými titulky. Touto cestou se tak k nám možná konečně dostane i ve své době vlažně přijatý (a u nás nikdy neuvedený) snímek Dvě Angličanky a kontinent, hodnocený dnes jako režisérův nejlepší film vůbec. Ale teď nejprve zpět od snění k méně růžové současnosti.

V tuzemské filmové publicistice narazí čtenář na jméno Françoise Truffauta relativně často, ale zahraniční ohlas, s jakým se dnes jeho tvorba setkává u diváků, kteří v době Truffautovy smrti byli buď dětmi nebo ještě vůbec nebyli na světě  v našich podmínkách nepředstavitelný - a asi i nepochopitelný. Kromě režisérovy vlasti je Truffautův vliv nejcitelnější v USA, v Německu či v tradičně frankofonním Japonsku. S kultem ý se vytvořil kolem jistých současných režisérů (netřeba jmenovat) i u nás, to nemá mnoho společného; Truffautův „kult“ - pokud to slovo je u něj vůbec na místě - předpokládá nepovrchního diváka ž přístup ke kinematografii není ovlivněn konvencemi „středního proudu“, ale ani naivním vzýváním různých typů alternativního, „jiného“ filmu, filmu ý zpochybňuje dané struktury ý „myslí“... a podobně. Truffautův ideál (narozdíl od ideálu téměř všech dnešních filmařů, kteří se „chtějí lišit") se obejde bez přívlastků, sestává jen ze čtyř písmen: f, i, l, m.

Už jako kritik Truffaut vyžadoval  filmař do svého díla vkládal co nejvíc ze své osobnosti a svého života. Vůbec ne v tom smyslu  by měl na pokračování natáčet svůj vlastní životopis - i když právě ten Truffautův byl ve srovnání s jeho kolegy „nejfilmovější". Detektivka kolem vlastního původu s překvapivým rozuzlením nedlouho před umělcovou smrtí, mládí nepolepšitelného delikventa, vojenské vězení, nalezení "azylu" u nejrespektovanějšího kritika své doby - André Bazina, nekončící milostné trable, deprese a pokusy o sebevraždu, hlavní role v nejbouřlivějších polemikách v historii francouzského filmu, vykázání z Cannes 1958 (a vítězství tamtéž 1959), úzké přátelství s Godardem zakončené zlostným a definitivním „zúčtováním", nemoc a nečekaně náhlý konec. A opačná strana medaile: veřejný image vyrovnaného solidního umělce bez neuróz a bez sklonů k extravaganci, světový úspěch korunovaný uznáním institucí é dříve sám napadal. „Důvod  Truffautovy filmy jsou autobiografičtější, než moje," říká Claude Chabrol, „je prostý. Mě by můj život vystačil tak na dva filmy  na deset.“ Truffaut nepsal svůj „filmový deník“  například Jonas Mekas; vlastní život se mu do filmů dostával s „mimovolnou“ samozřejmostí, raději se za filmy skrýval, než že by se v nich odhaloval.

 Americká noc (Jacqueline Bisset – Fraçois Truffaut) U člověka s Truffautovými osudy rebela a „psance“ a zejména u jednoho z hlavních strůjců hnutí s matoucím názvem „nová vlna“ začalo velmi brzy udivovat  pramálo „buřičsky“ jeho filmy působily, zvlášť co se jejich formy týče. Truffaut byl „romaneskní“ ve všech třech výkladech tohoto pojmu (inspirací ve struktuře románu, v hořkém romantismu svých příběhů a v nepřenosném "french touch"), ale nebyl a nikdy nechtěl být „nonkonformní“. V Americké noci záměrně nepopisuje natáčení originálního „nezávislého“ díla, ale prostě (opět): filmu, poctivého „kusu umění“. Celé Truffautovo studium kinematografie é zůstalo naštěstí zcela uchráněno neživotného balastu katederní filmové teorie a odehrálo se bezvýhradně v nikdy nekončícím kontaktu s tvorbou velkých režisérů klasické éry, směřovalo k poznání „základů“ filmu. Cílem nebylo „znejistění struktur“ nebo jejich jakkoli důmyslné převracení, ale „naplnění“. Tedy přesně to, o co se mainstream nijak zvlášť nestará (jeho zásadou je „kopírovat“), a k čemu různé více či méně sektářské avantgardní skupiny nedospějí (přičemž slovo „dospění“ zde musíme chápat i v jeho druhém smyslu).

Pozici, o níž Truffaut usiloval, označil v paradoxním bonmotu za „extrémní střed“. Je to určitě ten nejméně snadný cíl ý si lze zvolit - a také celkem nevděčný. To ukazuje i fakt  se v každé době a každé zemi najde řada filmařů, často velmi zajímavých, kteří prozkoumávají meze a hranice filmových struktur, ale málo Truffautů. Dnešnímu americkému filmu lze mnohé vytknout, ale jeho předností zůstává  mezi avantgardními okraji, zklidnělou nezávislostí a la Jarmusch a tradičním neoklasicismem trůní vitální sjednocující osobnost  je Martin Scorsese ž nakažlivé „filmoznalectví“ má stejně hluboké (ne-fanouškovské) kořeny jako Truffautovo.

Jako dobrý (vlastně špatný) příklad kinematografie á žádný „extremní střed“ nejen nemá, ale ani netuší  by to mohlo být, může posloužit ta naše, buď ve  špatném smyslu „prostřední“ nebo neškodně „nezávislá“. Pro stagnaci českého filmu a selhání české filmové kritiky lze najít mnoho vysvětlení, ale tohle je asi to nejdůležitější. Spíš než kapitolou z filmové historie je proto Truffaut (u nás) kapitolou á nikdy pořádně nezačala.


Psáno u příležitosti retrospektivy "Truffaut - Život je román", pořádané v říjnu 2004 v pražském Ponrepu, promítací síni NFA.
Milan Klepikov