Dvě Angličanky a kontinent

Který ze oněch bezprostředních, svěžích i smutných Truffautových filmů je nejkrásnější? Ukradené polibky, Žena od vedle, Zelený pokoj, Hebká kůže? Znalci i ctitelé jeho rozmanitého a přesto pozoruhodně celistvého díla se nemohou shodnout. Někteří – ti, kteří podobně jako hrdinka filmu, o němž zde bude řeč, nosí na očích šátek – tvrdí  vrcholem je hned jeho debut Nikdo mne nemá rád a pak už jen opakoval sám sebe, případně zpronevěřil se avantgardě nové vlny a jako bývalý revolucionář filmu podlehl měšťáckému vkusu. Tento nesmysl je třeba zapudit hned zpočátku: Truffaut nikdy neholdoval konvenci (viz jeho výpady proti francouzskému oficiálnímu filmu „de la qualité“), to ho však nevehnalo do druhého extrému: často prázdného ikonoborectví. Nikoli průměrnost, ale tep života skrytý v běžných maličkostech, v nichž spatřoval poezii – to je to  Truffauta přitahovalo. Ať už ji zachytil Balzac nebo detektivní brak, Beethovenova symfonie nebo pouliční šlágr, Bresson nebo béčkové melodrama. Všude, kde se zdánlivě nudný a sterilní život vzepjal ke kráse, nacházel Truffaut inspiraci pro svoje filmy. Který z nich však toto napětí odráží nejlépe, těžko říct.

 Stacey Tendeter (Muriel) Za jeho nejkomplexnější film vůbec je však možné považovat Dvě Angličanky a kontinent – snímek z roku 1971 ý stojí z pohledu dnešního publika mezi Ukradenými polibkyAmerickou nocí mírně v ústraní a přesto je v něm na ploše dvou hodin s jednoduchostí, zápalem a smělostí vyjádřeno vše  dělá Truffauta Truffautem: záliba v umění, účelné zacházení s filmovými prostředky a zájem o postavy propadající absolutní lásce. Děj filmu se navíc odehrává střídavě ve Francii a Anglii – dvěma regiony a kulturními světy, mezi kterými se Truffaut neustále pohyboval.

Dvě Angličanky a kontinent jsou po Julesovi a Jimovi druhou adaptací díla Henri-Pierra Rochého a prozrazují Truffautovu zálibu v literatuře. Podle zásad André Bazina o dobré adaptaci film záměrně upozorňuje na svoji literárnost: pod úvodními titulky vidíme jednotlivé stránky románu s vepsanými scénáristickými poznámkami (slovo evokuje filmový obraz), do popředí vystupuje sám akt vyprávění (střídají se pravidelně tři vypravěči v ich a er formě), děj je často posouván dopředu skrze literární artefakty jako dopis či deník, výrazné a ve srovnání s jinými filmy (s výjimkou Bergmana) ojedinělé postavení zaujímá monolog postav. Truffautova režijní a vypravěčská schopnost spočívá přitom v tom  tento poměrně komplikovaný „literární“ postup nijak nenarušuje plynulý tok vyprávění a při běžném sledování není ani příliš znát.

 Jean-Pierre Léaud – Kika Markham To souvisí i s tím  velkou pozornost věnuje Truffaut také výtvarnému a hudebnímu aspektu filmu ý se vhodně doplňuje s jeho literárností. Na Dvou Angličankách spolupracoval Truffaut s vynikajícím kameramanem Nestorem Almendrosem a ačkoli se jednalo o jeho šestý barevný film, stále se držel své pevné zásady barevného minimalismu, aplikované již od 451o Fahrenheita  zde dotvořil dál v tom smyslu  filmová barva – v evropském kontextu stále ještě poněkud mladá – by se měla inspirovat v jiných uměleckých systémech é její používání řádně prověřili – tedy v malířství. Truffaut s Almendrosem tak komponují filmové záběry podle impresionistických a post-impresionistických děl ž se navíc dobře doplňuje s malířským leitmotivem filmu (hrdina je obchodník s uměním a jedna z hlavních ženských postav malířka a sochařka, děj se navíc odehrává na přelomu 19. a 20. století). Tato pokora před výtvarnou hodnotou záběru vede paradoxně k vizuálně nejvýraznějšímu filmu Truffauta vůbec.

Hudba v Truffautových filmech především rozkrývá emocionální stav postav, v tomto případě má však ještě jinou funkci. Tklivé flétnové sólo v typicky komorních skladbách George Delerueho (který si ve filmu také zahrál jednu z vedlejších rolí) evokuje jednak „věk nevinnosti“ mladých hrdinů, melancholii nenaplněné lásky, ale také jistou naivitu a prostotu Rochého předlohy á kontrastuje s dobovými módními avantgardními vlnami. Roché tak v literatuře předešel Truffautovo postavení v kinematografii o půl století později. Sám se ve svých románech inspiroval vlastním životem – podobně jako Truffaut ý ve svých filmech hledal kondenzovanější podobu životních osudů (více článek Milana Klepikova v tomto čísle Fantomu).

 Mezi malířstvím a hudbou Truffautovy filmy vyprávějí jen o jednom: o lásce – fenoménu ý většina „uměleckých“ režisérů složitě a zbytečně obchází. V tom spočívá jeho nenahraditelnost. Dvě Angličanky a kontinent předkládají toto téma přesně tak  je pro Truffauta typické: buď absolutní láska, nebo nic. Hrdinové se vrhají do milostného citu, nabízejí se cele svému protějšku, ale pokud ten přichází s váhavou odpovědí, nastane katastrofa („Život nám neničí láska, ale nejistota lásky“). Duševní a fyzické utrpení může vyléčit jedině milostná oběť („Ještě to nejsme my ště jako bys byl sám pro sebe“). Předchozí filmy (Jules a Jim, Hebká kůže) v tomto k Dvěma Angličankám směřují, následující (Příběh Adély H. , Žena od vedle) pak její koncept l´amour fou dále rozvíjejí.

Truffaut zůstane lidem blízký nejen prostotou témat, ale i jejich ztvárněním: jakkoli mohou hrdinové propadat spleenu a zoufalství  mohou radostí běžet volnou přírodou, Truffautův styl nikdy nesklouzne k tomu  o tom diváka doslovně přesvědčoval, či dokonce ho násilně atakoval. Do hysterie mohou občas upadnout postavy, styl nikdy! Ten naopak musí zůstat gentlemansky diskrétní  mezi světem postav a světem publika nic nestálo v cestě. Aby se film stal životem a život filmem.