Válka je krutost – věděli jste o tom?

Mlha války Errola Morrise

Chtít po obyvateli České republiky  odpověděl na otázku „kdo to byl Robert McNamara“ je asi stejně bezvýsledné jako chtít po Američanovi  ožil při vyslovení jména Tvrdík nebo alespoň Špidla. Přitom McNamara je bez přehánění jednou z nejdůležitějších postav moderních amerických dějin, přinejmenším tedy druhé poloviny 20.století. Jako ministr obrany sloužil jak Kennedymu, tak Johnsonovi a po svém odchodu z politiky působil třináct let ve funkci ředitele Světové banky. Bohužel měl McNamara tu smůlu  zastával výsostně důležitou státní funkci v době, kdy byly Spojené státy opakovaně na pokraji války. Dodnes padají na McNamaru přívlastky „kontroverzní“, „fašista“, „arogantní“ – ale asi těžko najde slova pochopení a pochvaly ten, kdo spolurozhodoval o průběhu Vietnamské války, té těžké noční můry, ke které se vracela už řada filmařů. Errol Morris se k nim tímto dokumentem připojuje, neboť ačkoliv se jeho dokument snaží zabývat McNamarovou prací jako celkem, Vietnam je tu zmiňován a probírán nejčastěji.

 Robert McNamara Původně zamýšlená hodina rozhovoru se nakonec protáhla na několik společných sezení. Je příjemné zjistit  Morris nenatočil obhajobu. K tomu by s odstupem času bilancující McNamara evidentně nepřistoupil. Zpovídaný politik nemá potřebu se hájit a vysvětlovat, proč v daných situacích jednal právě takto. Místo toho využívá své zpovědi jako nástroje k poučení z vykonaných chyb a k varování. Proto také Morrisův film nese podtitul „Jedenáct lekcí“. McNamara si moc dobře uvědomuje  měl (byť nepřímo) podíl na smrti statisíců a že byl občas přinucen (v rámci jedné ze svých pouček) zaplést se pro dobro věci se zlem. Zjištění a pravdy é nám předkládá, nejsou nikterak nové a objevné, ale z úst člověka ý „byl u toho“ a moc dobře ví, o čem hovoří, získávají znovu na síle a závažnosti. To  ve válce nerozhoduje morálka ani slušnost, ale pouze efektivita, asi vědí všichni, ale slyšet takovou větu od člověka, bez uzardění přiznávajícího rozkaz k bombardování 100 000 civilistů v Tokiu během 2.světové války – z toho skutečně zamrazí.

Mnohem větší hodnotu má Morrisův dokument jako rekapitulace zásadních událostí 20.století v USA. McNamara (narozen 1916) při vyprávění o svém životě mimoděk poukazuje na skutečnost  největší světová velmoc absolvovala v tomto období hospodářskou krizi, svržení atomové bomby, studenou válku, Kubánskou krizi, úspěšný atentát na prezidenta Kennedyho a Vietnamskou válku. „Pokud budou lidé jednat bez rozumu, dojde k vzájemnému vyhlazení,“ říká hrdina dokumentu a díky předloženým důkazům své fenomenální paměti a obdivuhodné vitality nedovolí divákovi  podobné věty považoval za senilní výlevy sebezpytujícího starce.

Errol Morris se evidentně snažil vyvarovat věčnému problému dokumentárního filmu, jímž jsou tzv. „mluvící hlavy“. Záběry na hovořícího, smějícího se či plačícího (při vzpomínce na smrt prezidenta Kennedyho) McNamaru proto často nahrazuje ilustračními záběry (ty jsou místy poněkud křečovité a nadbytečně zpředmětňují to  je obsahem audiosložky), archivními materiály (novinové titulky či dobové fotografie), efektním prolínáním časosběrných záběrů se zpomalenými a především autentickými záznamy rozhovorů McNamary s Kennedym i Johnsonem.

 Mlha války Morris bezchybně zvládl expozici svého filmu, když nechal McNamaru hovořit o průběhu kubánské krize. I s odstupem více jak čtyřiceti let je zřejmé  blízko byl svět hrozbě jaderné války. Vinou výše zmíněných, neustále se opakujících ilustračních záběrů (především scény padajících bomb a leteckých útoků začínají být po hodině únavné) však dokument po strhujícím úvodu ztratí tempo a skutečně silných momentů, o něž se nepostaral McNamara, ale sám režisér  ve zbytku filmu málo – např. působivé spojení fotografií mrtvých amerických vojáků a vietnamských civilistů s chladnými grafy a statistikami o počtu raněných a padlých.

Výsledkem je tedy konvenční dokumentární tvar vypovídající o neobyčejné osobnosti. McNamarovo vyprávění by zůstalo stejně fascinující i v okamžiku, kdy by celý film sestával z nepřerušovaného záběru statické kamery. Ve srovnání s Mooreovým poněkud hysterickým snímkem Fahrenheit 9/11 působí Morrisův film nenápadněji a méně doslovně, i když vypovídá o stejné problematice. „Je rozumné mít v současnosti 7 500 jaderných hlavic a jejich použití přitom ponechat na rozhodnutí jediného člověka?“, pokládá McNamara v úvodu filmu řečnickou otázku. A při vzpomínce na prezidenta Kennedyho a jeho myšlenky dochází k závěru  rozumný prezident je ten ý za každou cenu usiluje uchránit svůj lid před válečným konfliktem. Kdo zaútočí jako první, již určitým způsobem prohrál.

Skromné bonusové výpravě dominují vystřižené a alternativní scény o celkové délce přes 35 minut. Film samotný končí odchodem McNamary z funkce ministra obrany, dalo by se tedy předpokládat  ve vystřižených scénách nalezneme informace o jeho působení ve Světové bance. Tomuto tématu jsou však věnovány pouze dvě scény – nabídka prezidenta Johnsona na podporu v uvedené funkci a vzpomínka na demonstraci při zasedání Měnového fondu. Mezi nepoužitým materiálem nakonec skončily i vzpomínky evidentně dojatého McNamary na svou ženu a prezidenta Kennedyho. Patrně nejzajímavější z vystřižených scén zůstává ta, v níž McNamara definuje atmosféru studené války jako dobu plnou nedorozumění, nekomunikace a všudypřítomné tenze.


Mlha války (The Fog of War, USA 2003)
Produkce a režie: Errol Morris
Kamera: Robert Chappell, Peter Donahue
Hudba: Philip Glass, John Kusiak
Střih: Doug Abel, Chyld King, Karen Schmeer
105 min.
David Kresta