Řeky země a řeky našich vesnic

Řeky! Co se dá povědět o řekách? Že všechny ty velké a převážná většina ostatních rychle proudí, valíce před sebou masu vod á hledá ústím do oceánu svůj již předem daný osud.

Různé oceány é jsou mezi sebou spojeny svými nejvzdálenějšími částmi, tvoří dohromady dvě třetiny zemského povrchu. Řeky ž pramení a proudí v Portugalsku, tak i řeky é tečou ze Španělska, ústí v Atlantiku.

Říká se  Atlantický oceán vznikl obrovským zemětřesením, kvůli čemuž zmizel legendární kontinent zvaný Atlantida, pradávná civilizace á se prý potopila v místech, kde dnes leží Lisabon a New York ž se tehdy objímaly, když povrch Země tvořil jednolitý celek. Ale obě strany byly od sebe odděleny, zanechajíce obrovské prázdno é zaplnily vody Arktidy a Antarktidy, a vytvořily tak náš rozlehlý oceán. Vody é dnes omývají časti Evropy, Afriky a obou Amerik, oddělují a spojují kontinenty, přenášejíce tajemství i vzpomínky ž proudí k Severu i Jihu naší polokoule. Přinášejí nám v různosměrných vlnách mystická, nevysvětlitelná tajemství z vnitrozemí všech těch zemí od pramenů řek Hudson, Mississippi, Amazonka, La Plata z jedné strany a řek Tamila, Douro, Tejo, Niger, Quanza nebo Kimberley ze strany druhé.

Řeka Tejo Milovat moře znamená milovat duši všech těchto i mnohých jiných řek é vypouští do oceánu radosti a smutky národů ými protékají. Znamená milovat národy, skrze které stejné řeky tečou, sytíce tělo i ducha a dávajíce živočišnou sílu ž se každým okamžikem obnovuje. Vody jež ubíhají přes čas, brázdy é samy vyhloubily, přes hladká dna a historická údobí národů nejrůznějších ras, obyčejů a zvyků é ovšem sjednocuje nevyvratitelně stejný kořen lidství, spojující je všechny navzájem a stavící nás všechny naroveň.

Ze čtyř řek é pramení ve Španělsku jsou dvě é částečně tečou na hranici - Minho na Severu a Guadiana na Jihu. Druhé dvě pak tečou napříč - na Severu Douru é se vlévá do Porta a na Jihu Tejo, ústící do Lisabonu, do města, kde žil a umřel Fernando Pessoa ž o Tejo prohlásil - Řeka mé vesnice.

Tohle znamenalo Tejo pro Pessou, ale ne pro mě. Řeka mé vesnice, Porto  Douro. V řece přebývají trosky z dávných časů é ještě zůstávají v paměti. Jsou to typické plachtové lodě, zasutá vzpomínka na Vikingy, kteří přijížděli těžit zlato z řečního písku v místě Araínho.

Ve starověku se v souvislosti se starou Olisiponou, vzpomenutou v Homérově Odyseje, tvrdilo  v rozlehlém ústí řeky Tejo u mytologického, původního Lisabonu, se zjevovaly námořníkům a portugalským mořeplavcům mýtické krásné nymfy é je sváděly k dobrodružným objevným výpravám, ukazujíce jim nebezpečné cesty ými museli proplout.

Tejo není řeka mé vesnice, ale nepřestává mě tajemně dráždit. Snad proto  odtamtud odrazily karavely a lodě é nám přinesly poznatky o světě, ale také proto  vysoké vlny dorážející z moře vystupují až k Terreiro do Paco a pohybují loděmi jako v dětských kolébkách, z nichž později povstanou námořníci, kteří nechají své životy v ztroskotáních ž potopí stejné lodě  je za života houpaly. Tak praví poesie Césara Verdeho.

Z těchto neštěstí se asi narodilo Fado ž pochází z Lisabonu a zpívá o osudu lidí žijících na moři. Osudy chvějící se na strunách kytar, zpívaných přesmutným hlasem kterékoliv Amálie.

Jako muž Porta a filmařiny jsem více spjatý s řekou Douro á je samozřejmě „řekou mojí vesnice“. V ní se vídám znovu a znovu jako ve velmi zakřiveném zrcadle. Vždyť včera jsem byl jinou věcí než dnes a zítra budu určitě zase něčím jiným. Tak jako se ono změnilo, změnil jsem se i já a již nejsem dnes tím, kým byl jsem včera a zítra nebudu tím, kým jsem dnes. Chci říct  život proudí uvnitř lidí jako vody všemožnými směry do řek až do úplného konce.

Konec je náš vstup do velkého ducha nesmírného oceánu, do něhož se všichni ponoříme.


Publikováno v revue Camoes, č. 12 – 13, leden – červen 2001. Speciální číslo věnované Manoelovi de Oliveira.

Přeložil Martin Illek

Manoel de Oliveira