Abrahámovo údolí

Je to lyrický film o ženě á skrze své poetické vidění světa, i když je iluzorní, odolává mužům, kteří představují moc. Ema tíhne k lyrice, k epopeji. Tíhne k možnosti tvorby poezie ze světa ž ji obklopuje, a chce odolávat mužským postavám é ve svých postojích nevidí nic víc než hru o moc.

A toto je téma Abrahámova údolí. Jakou cestou vede poesie Emu do agónie  si ona vytváří okolo svého poetického chápaní světa vlastní smrt a konečně jak si tuto předsmrtnou agónii pomaličku utváří poetickou formou.

 Abrahámovo údolí Ema stojí nohama pevně na zemi. Její realita má velmi hluboké kořeny é jsou ve filmu materiálně ztvárněné domy, krajinami. Nicméně užívá poezii  se nad tuto realitu povznesla. A tento obousměrný pohyb zakořenění a povznesení se ý je ve skutečnosti nemožný, jí strhává do agónie. Ema je obětí poezie. A tato poetická agónie v mém filmu je konečně tou á ji odlišuje od materialistických, téměř zvířecích mužů ž ji obklopují. Touží být jen čistou poezií a tohle jí právě zabíjí. Z ničeho nic ji zaskočí realita sama a nedostatek materiálních prostředků.

Snažím se umístit mezi těmito dvěma póly, stát pevně nohama na zemi, poznat v intimitě všechna místa a domy á natáčím, ale zároveň být obrácený k poezii, k hudbě, k nemateriální složce člověka.

Možná se jedná o dvouprostorovou adaptaci, adaptaci adaptace Paní Bovaryové, nebo lépe řečeno o film reflexe Flauberta. Zachoval jsem také název Abrahámovo údolí z románu Agustini Bessa-Luis ý se mi moc líbí už proto  je velmi přirozený, zároveň místně určující a biblický. Jako kdyby mohla existovat duchovní místa. Jako kdyby se objevilo údolí, ve kterém se zrodila bible, údolí humanity, zrození světa, trochu jako zahrada bláznů Božské komedie, kde se objevili Adam s Evou.

Text vybrali Antoine de Baecque a Thierry Jousse, Cahiers du cinéma, č. 466, 04/93

Přeložil Martin Illek

Manoel de Oliveira