Tony Scott aneb hledání sama sebe

Tony Scott je znám spíše jako mladší bratr slavnějšího Ridleyho. Oba se narodili v Anglii, oba vystudovali výtvarná umění, oba se stali režiséry reklam a první skutečný film natočili oba až kolem čtyřicítky. Tvorba obou bratrů je také velice úzce provázaná - mladší je v závěsu a hledá své místě vedle úspěšnějšího. Tony na rozdíl od Ridleyho půlku své tvorby hledá sám sebe a nachází se až v té druhé.

Rodinný podnik

Zatímco Ridley vždy platil za filmového vizionáře, Tony byl nucen, alespoň ve svých počátcích, se vymezit. Zatímco Ridley vyzkoušel většinu žánrů, z nichž mnohé posunul o kus dál, Tony potřeboval pro jedno téma hned několik filmů. Zatímco Ridley je po vzoru ostatních britských režisérů pohybujících se v Americe (Boorman, Roeg, Russell, Parker) dobrodruh hledající nové  Tony tradicionalista hledající jistotu a ve své tvorbě je často větší patriot než sami Američané.
Tonyho první skutečný velký film Hlad (1983) nese jednak stopy režiséra reklam, ale zejména odpověď na Ridleyho výrazný nástup koncem 70. let. Film Soupeři (1977) vyhrál Cannes, Vetřelec (1979) se stal kasovním trhákem a Blade Runner (1982) kultovní legendou. Ridley Scott z této slávy žije až dodnes  kariéra zaznamenala několik pádů a několik následných vzestupů. Naposledy s Gladiátorem (2000) ý jej opět vtáhl do kol hollywoodského průmyslu. Naopak Tonyho kariéra měla úplně jiný průběh. Jelikož za sebou nikdy nepálil mosty jako jeho bratr, ale naopak se snažil vydobýt ztracené slávy stejnými prostředky.

Englishman in New York

Evropští režiséři využívali reálií Spojených států vždy pouze jako vizuální kulisu pro své filmy. Evropský režisér si v Americe vždy držel odstup a nostalgii po starém kontinentě.Typicky americký žánr jako je western byl vyhrazen Američanům jako Hawks nebo Ford, naopak Evropané jako Lang nebo Hitchcock točili thrillery (které se mohly odehrávat kdekoliv). Málokterý Evropan dokázal v Americe zapustit kořeny.
Tato tradice pokračovala i v 70. letech Antonioniovým Zabriskie Point (1970) , Roegovým Mužem ý spadl na Zemi (1976), Boormanovým Point Blank (1967) a Vysvobozením (1972) . Evropan nikdy Ameriku neoslavoval, maximálně ji kritizoval nebo pouze využíval její gigantické metropole jako prvek odcizení od společnosti. Ridley Scott v duchu úniku do jiných světů pokračuje dodnes.

Dítě 80. let

Případ Tonyho Scotta je úplně opačný. Tři roky po ambiciózním Hladu ý nese jasné příznaky evropskosti, tedy: vykořenění hrdinové, pocity odcizení, velkoměsto jako džungle, natočil Tony poctu americkému způsobu života.
Top Gun (1986) se stal jedním z evangelií životního stylu 80. let. Zatímco v Hladu řešili moderní upíři otázky nesmrtelnosti a strachu ze stárnutí  celý Top Gun pouhou hédonistickou exhibicí mantry á zní u úst jeho hrdinů: „Kdo je nejlepší? Kdo bude první?“. Dekadentní Catherine Deneuve a Davida Bowieho, v nichž doznívají 70. léta, vystřídal narcistický idol 80. let Tom Cruise. V Top Gunu jde více o samotné stíhačky, než o příběh. Ve Scottových filmech muže definují rychlé a silné stroje, velké sebevědomí a výbušný charakter. Ženy jsou kulisou a každodenní starosti nebo světové problémy pro jeho filmy do poloviny 90. let neexistují. Na rozdíl od Ridleyho zlomených a citlivých hrdinů je Tonyho svět jednodušší, plně souzní s duchem své doby, tedy s 80. léty.

Samozřejmě neopomenutelná je přítomnost producentů Jerryho Brukheimera a Dona Simpsona ž vize amerického stylu života 80. let přetrvává dosud např. ve filmech Michaela Baye.

Deziluze a druhý dech

Scottova kariéra po velikém kasovním úspěchu Top Gunu nebyla nijak růžová. Natočil pokračování Policajta z Beverly Hills II. (1987), kde mu bylo vyčítáno  vtip prvního dílu zaměnil za akční scény a v umělecky ambiciózní Pomstě (1990) se pokoušel o hlubší téma tragického romantického vztahu, bohužel bez úspěchu. Do třetice se Tony pokoušel nabýt ztracené slávy Bouřlivými dny (1990) é se až příliš podobaly Top Gunu  tématikou (automobilové závody), tak obsazením (Cruise). Scott pochopil  tudy cesta nevede a že 80. létům definitivně odzvonilo. 90. léta potřebovala nového hrdinu.
Tony Scott nikdy neváhal vykrádat nápady  svého bratra, tak i svých kolegů. Zatímco však jeho bratr byl vážný až intelektuální režisér, Tony se rozhodl diváky bavit a dát jim to  chtějí.
Odpovědí byl Poslední skaut (1991), v němž došlo k razantní proměně scottovských hrdinů. Scott využil hvězdy z McTiernanovy Smrtonosné pasti (1987) Bruce Willise a scénaristy Predátora (1987) a Smrtonosných zbraní (1987, 1989) Shane Blacka. Postava Joea Hallenbecka (Bruce Willis) byla směsí postav ze zmiňovaných filmů. Chyběla jí megalomanie hrdinů 80. let, ve Scottově případě ztělesňovaná Tomem Cruisem že Joe Hallenbeck (Bruce Willis) neusiloval a nechtěl dosáhnout úspěchu a slávy jako topgunovské charaktery.
Ranná 90. léta opět vytáhla na světlo hrdinu z drsné školy ý je zmítán osudem, přesto mu nepodléhá a zachová si ještě smysl pro humor. Willis jako soukromé očko Joe Hallenbeck při pohledu do zrcadla pronáší slova daleká filosofii 80. let: „Život je hnusný a ty nestojíš za nic.“ Do Scottova světa vstupuje nadčasový staromódní hrdina ý v doznívajícím světě módních výkřiků a vysokého životního stylu 80. let (dnes paradoxně působící spíše směšně) nepatří. Z Posledního skauta se sice nestal kasovní trhák, ale umělecky znamenal Scottův návrat do branže a zároveň se díky němu konečně dostal ze stínu Top Gunu.

Jak Hlad, tak 80. léta byla obdobím hledání receptu  točit a co točit. Pomineme-li Hlad ý formálně mírně vybočuje z celé Scottovy tvorby, jsou čtyři filmy 80. let definováním stylu ý bohatě zúročuje až dodnes ve scenáristicky mnohem propracovanějších filmech. Scott je dynamický, až frenetický, vyjadřuje se zejména pomocí střihu  postavy nejsou intelektuálové, ale jednoduší američtí hoši dělající rázná rozhodnutí. Scott v sobě nezapře výtvarníka  láska k panoramatům s divokými západy slunce a  technickým vymoženostem často definovaly jeho postavy. Psychologie postav do té doby u Scotta neexistovala, docházelo k ní právě jen skrze krajinu a stroje, scottovský hrdina by bez nich nemohl existovat. Zejména v prvních snímcích je jasně vidět režisérova průprava reklamním průmyslem  se však nesnaží sublimovat do umělecké formy jako Ridley. Tony Scott nikdy neopustil to  se naučil jako režisér reklam: velké kontrasty  vizuální, tak příběhové, divoce nasvícené scény, neony a reklamní bilboardy, opary mlh a zpomalené záběry. V závěsu za Tony Scottem jde Russell Mulcahy (Higlander), vedle něj kráčí Adrian Lyne a v Asii John Woo nebo Tsui Hark a mnoho dalších.

Some ultraviolence

Pravdivá romance (1993) byla Scottovým návratem zejména komerčním. Scott se opět soustředil na mladé publikum a vycítil  mládež netouží po nostalgii 80. let v záři diskoték. Mládež 90. let chce násilí. Tony jednak vsadil na začínajícího režiséra - scenáristu Tarantina a také na hvězdné obsazení (Slater, Arquette, Hopper, Oldman, Walken) z řad spíše undergroundových herců. Scottův režijní styl ukázal Tarantinův svět poněkud v jiných barvách, než tomu bývá u něj samotného. Čistě statická až toporná Tarantinova režie je zaměřena na dialogy, Scottův rukopis je právě opačný, zajímají jej obrazy, ne slova. Tím mizí Tarantinovská iluze normálnosti hrdinů. Scott Tarantinův svět mírně zlidštil, zasadil hrdiny do reálií Detroitu a Kalifornie a film v konečném důsledku (o něco méně než Stoneovi Takoví normální zabijáci (1994)) vyznívá spíše jako kritika tohoto světa, než popkulturní orgie.
Příběh z tarantinovského universa, kde se postavy chovají pouze podle toho  viděly v televizi, pokračuje v jiném duchu v prázdnotě a bezčasí Scottových filmů z 80. let. Chování dvou psychopatických milenců v šíleném světě rýsuje nové dimenze. Hrdinové již nejsou nevinní, v Posledním skautoviTop Gun je svým způsobem němý film), v Pravdivé romanci se naučili násilí. Tím také končí Scottovo divoké období hledání sama sebe, druhá polovina 90. let se nese v duchu poklidnějšího politicky angažovaného thrilleru.

Jmenuji se Tony Scott a točím thrillery

Do dnešního dne Tony Scott natočil přesně pět celovečerních filmů é můžeme vnímat jako jednolitý celek. Předchozích sedm filmů bylo osobitou výpovědí o jeho osobě a jeho hledání, následná pětice je zúročením této snahy. Scottova režie byla dosud exhibicí na dané téma, styl byl dobroušen k dokonalosti, chyběla témata - ta přišla v podobě kvalitních scénářů. Podobně jako režiséři klasického Hollywoodu se i Scott uchýlil k jednomu žánru. Tony na rozdíl od Ridleyho nikdy neholdoval zapomenutým světům minulosti nebo smyšleným světům budoucnosti, zajímala ho přítomnost  si dobarvoval, přičemž nikdy nepřekročil rámec reality. Ideálním žánrem pro pragmatika s dynamickým režijním stylem je thriller. A tak se vydal na jeho podrobný průzkum. Od ponorkového dramatu Krvavý příliv (1995), čistě psychopatického thrilleru Fanatik (1996), konspiračního Nepřítele státu (1998), špionážní Spy Game (2001) až k poslednímu mstitelskému Muži v ohni (2004). Z Tonyho Scotta se stal dobrý a spolehlivý řemeslník ý našel své místo ve filmovém světě. Jeho neklidný duch se ukotvil a soustředil, zatímco hazardér Ridley stále pokouší štěstěnu a střídá žánry.

Scott se znovu snaží oživit žánr mnoha tváří, jímž thriller bezpochyby je. Vrací se až ke generaci 70. let, z níž čerpá nejen herce (Hackman, Redford, De Niro), ale i náměty. Zejména jeho špionážní thrillery jsou až příliš zjevnými odkazy např. na Coppolův Rozhovor (1974) a Pakulův Pohled společnosti Paralax (1974) v Nepříteli státu, Pollackovy Tři dny Kondora (1975) ve Spy Game a nebo odezvy Boormanova Point Blanku (1967) v Muži v ohni. Realismus a strohost (vliv nových vln) těchto filmů ze 70. let jsou Scottovu reklamnímu stylu na hony vzdáleny, z druhé strany jejich kombinace vytváří zajímavou směs dynamického akčního thrilleru určenou pro diváky nového tisíciletí.
Zejména díky zkvalitnění scénářů nabývají Scottovi hrdinové větší psychologické hloubky. Jsou schopni obětovat svůj sen nebo i život pro druhé (Spy Game, Muž v ohni), přiznávají svou chybu a ukazují lidské stránky (Fanatik. Poslední skaut) a nebo zakládají rodiny a dokážou o ně bojovat (Nepřítel státu). Scottovy filmy nabyly složitější struktury, když se např. odehrávají ve dvou paralelních liniích jako ve Fanatikovi nebo Spy Game, k nimž režisér přidává bravurní režii akčních scén nabytou několikatiletými zkušenostmi. Všechny tyto tendence se mísí v jeho zatím posledním filmu Muž v ohni.

Kdo je Tony Scott?

Tony Scott zůstane kontroverzní a těžko zařaditelnou osobou. Ambiciózním mužem experimentujícím s formou na úkor obsahu a idealizujícím reálný svět. Scotta nikdy nezajímaly lidské vztahy  mu byly pouze doplněním hrdinova světa ý je ještě dodnes v jeho filmech černobílý. Jako režisér vždy brousil a opracovával v mnoha podobách jedno téma. Pravděpodobně se od něj nedočkáme vizionářské výpovědi jako od Ridleyho, přesto jej budeme mít rádi jako režiséra ý si našel své místo a dokáže natočit slušný thriller.

Filmografie:

Velká Británie:
69 – Loving Memory (tv)
71 – One of the Missing (krátký)
76 – „Nouvelles de Henry James“ (tv)

USA:
83 – Hlad (The Hunger)
86 - Top Gun
87 – Policajt z Beverly Hills II (Beverly Hills Cop II)
90 – Pomsta (Revenge)
90 – Bouřlivé dny (Days of Tunder)
91 - Poslední skaut (The Last Boy Scout)
93 – Pravdivá romance (True Romance)
95 – Krvavý příliv (Crimson Tide)
96 – Fanatik (The Fan)
97 – „The Hunger“ (tv seriál)
98 – Nepřítel státu (Enemy of the State)
01 – Spy Game
02 – Hire: Beat the Devil, The (krátký)
04 – Muž v ohni (Man on Fire)