Reflexe

Zcela nenápadně, mimo veškeré dění, bez reklam a valného zájmu médií vstoupil do našich kin film největšího režiséra současnosti Manoela de Oliveiry. Tyto distribuční okolnosti jsou však namístě, neboť plně odpovídají charakteru jeho díla é je stejně střídmé a neokázalé. Soustředí se na podstatné: pomocí jednoduchých prostředků nechat vystoupit silný příběh. Intenzita, s jakou je tohoto dosahováno  pak odměnou těm několika osamělcům, kteří si k filmu našli cestu.

Oliveira spoléhá na tradiční vyprávění. Jeho náměty vycházejí převážně z klasických děl portugalské (tetralogie zklamaných lásek) či evropské (Dopis podle Madame De LaFayette) literatury  zřídkakdy volí vlastní scénář (Non čili pomíjivá sláva moci). Abráhamovo údolí spojuje všechny tyto postupy: scénář napsal Oliveira podle románu portugalské spisovatelky Augustiny Bessa-Luísové ý je literárním převodem Flaubertovy Paní Bovaryové do reálií Portugalska 60. let. Vypráví příběh o mladé ženě, žijící na hraně mezi společenskou povinností a vnitřní touhou po prožitku. Zvětšující se rozpor pomalu ústí do osudového konce ý svým ztvárněním snese v dějinách filmu srovnání snad jen s koncem Bressonovy Mušky. Pojetím hrdinky – duševně bohaté ženy hledající únik z upjaté reality – Oliveira však spíše navazuje na uctívaného Dreyera a jeho Janu z Arku, Anne z Dne hněvu a hlavně Gertrud. Kromě Abrahámova údolí to dobře dokazují například starší Benilde či Dopis z roku 1999.

Kontinuita Oliveirových filmů je zachována jak v tématu, tak ve stylu. Ať už se jedná o Chiaru Mastroianni (Dopis), či Leonoru Silveira (Abráhamovo údolí), režisér své herečky inscenuje pokaždé stejně: tatáž mírná gesta, tytéž pomalé pohyby, tytéž kradmé pohledy jakoby mimo tento svět (Gertrud?)… A vždy nenápadné změny kostýmů a klobouků podle vnitřního emocionálního rozpoložení postavy. Hrdinky mučivě prožívající vnitřní krásu citu se ztotožňují s vnější krásou stvoření. Tělo jako výraz duše se stává nedílnou součástí přírody. Oliveira v dlouhých klidných záběrech snímá venkovskou krajinu, v níž je každý detail jedinečný. Na plátně tak od dob Renoira znovu příroda pulsuje plným životem.

Tematický konflikt je Oliveirou dále dokreslován pomocí drobných opozic: příroda a technika  a muž, proletariát a buržoazie, teplé barvy a studené – vše včleněno do jednotných statických kompozic. Oliveirova uměřenost, hlásicí se k výtvarné tradici klasicismu, renesance a antiky (doslovné odkazy pomocí malířských a sochařských artefaktů v dekoraci) je v kontextu současné kinematografie zcela ojedinělá. Autor nedbá zaběhnutých norem a z přesvědčeného tradicionalisty se paradoxně stává smělý modernista filmu.

Sjednocujícím prvkem je kromě pečlivé výtvarné kompozice především hudba a vlastní rytmus filmu. Ať jsou hrdinčiny emoce jakkoli bouřlivé a proměnlivé, pořád přetrvává tentýž stav: smutek plynoucí z nemožnosti naplnění touhy. Ten však nelze vyjádřit jinak než hudbou – klavírními sonátami v mollové tónině. Jejich adagio pak odpovídá pomalému rytmu filmu. Abrahámovo údolí není ničím víc než elegickým filmovým zpěvem.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz