Reflexe

Richard Linklater se po divácky úspěšné komedii Škola ro(c)ku á mu otevřela dveře do hollywoodského mainstreamu, nečekaně vrátil k formě komorního nízkorozpočtového filmu, natočeného navíc v Evropě. Ačkoli si tím zkomplikoval cestu k oslovení širšího publika (Před soumrakem má v USA pouze omezenou distribuci)  pozice výrazného filmového tvůrce tímto krokem naopak posílila. Linklater je autorem ý upřednostňuje svoje vidění před tlakem trhu.

Před soumrakem je přímým pokračováním staršího Linklaterova snímku z roku 1994 Před úsvitem. Navazuje na osudy hrdinů „bez střechy a bez zákona“, kteří se náhodně setkali ve vlaku z Budapeště do Vídně, prožili spolu jednu noc a slíbili si  se znovu setkají na stejném místě za půl roku. K setkání letmých milenců došlo až za devět let v Paříži a nově započatý příběh pokládá otázku: Je jejich láska skutečně tou l´amour fou  se zdála na počátku být?

Téma času je Linklaterem zvláště akcentované. Pomocí několika prostřihů na začátku filmu dává do souvislosti fyzickou podobu hlavních postav, ztělesněných herci Julie Delpyovou (Céline) a Ethanem Hawkem (Jesse), tenkrát a nyní. Jak se proměnily jejich tváře, pohyby, gesta? Je čas nemilosrdnou destruktivní silou pohlcující vše přítomné („I ta Notre Damme tu jednou nebude“)? Nebo jsou do těla světa vepsány neměnné rysy é odolají jeho náporu? Ve scéně v kavárně, kdy mají oba poprvé možnost podívat se pořádně jeden druhému do očí, zjišťují  přes drobné detaily zůstávají pořád stejní. Ve způsobu ým si Céline rozpouští vlasy, i v Jesseho drobné jizvě na čele. Toto poznání pak otevírá cestu jednoho ke druhému, k jejich skutečnému osudu. Čas je realitou i iluzí zároveň; člověk se ze zajetí pomíjivosti vymaňuje pamětí, filmař kamerou. Linklater v této souvislosti odkazuje na Tarkovského chápání filmu jako jediného nástroje schopného zachytit prchavost existence, a tím ji vyvázat z pout času. Snímá své postavy bloumající Paříží v dlouhých kontinuálních záběrech é nechávají volně promluvit jejich nitru i okolnímu světu. Svět je zapisován na filmový pás – technickou paměť lidstva.

Toto pojetí filmového času vede od Tarkovského k Bazinovi a k celé tradici moderního francouzského filmu ému vzdává Linklater nenápadnou, ale zjevnou poctu: je zde Rivette přítomný nejen ve slovní hříčce (Céline – Julie), kočkách a lodi, ale také v bloumáních městem a v zachycení časové plynulosti  zde Rohmer se smyslem pro detail a dialog  zde Truffaut se šílenou láskou deroucí se na povrch a konec konců i Agnes Vardová s jednotou filmového děje s reálným časem. Nejedná se však o explicitní odkazy, o postmoderní hru poučeného režiséra s divákem na kočku a myš. Jde o určitý typ filmového myšlení, společný pohled na tvorbu ý dokáže všechny tyto prvky integrovat v jeden celek, aniž by se vzájemně rušily. Tento přístup dává přednost všední realitě, ve které spatřuje hloubku poezie, před přílišnou vůlí ke stylizaci. Linklater si v tomto rozumí nejen s novou vlnou, ale také se současnými tvůrci typu Oliviera Assayase, Arnauda Desplechina, Hou Hsiao-hsiena či Sofie Coppolové ž filmy nejlépe odrážejí stav dnešního světa.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz