Mistři „v“ a „vně“ českého filmu

Mistři Marka Najbrta

Jenom málokdy se mi stane  si nebyl jistý, zda chci nějaký film chválit, či k němu být spíše kritický. V případě filmu Mistři tria Najbrt-Tuček-Geisler jsem právě takto v rozpacích.

Film v sobě kloubí dvě protichůdné tendence, totiž realismus a vysokou míru stylizace, a to ve všech hlavních „vrstvách“ (prostředí, postavy, příběh). Autoři vymysleli postavám a jejich příběhu vlastní svět ý sice působí autenticky, zcela záměrně je ale od širšího reálného rámce zcela odtržen. Kromě jednoho telefonického rozhovoru (při němž beztak vidíme a slyšíme pouze jednu stranu) zde naprosto absentuje jakékoli propojení s okolním světem. Tento prvek jako první do filmu vnáší nádech absurdna. Řidič autobusu sice každé ráno odjíždí a znovu se vrací, ale kromě ústředních postav příběhu se v jeho autobuse nikdo jiný nesveze. Nevidíme ani cestující čekající na zastávce. XXX provozuje hospodu, ale je zřejmé  jedinými „zákazníky“ v ní jsou opět ústřední postavy, nikdo jiný. Takto uzavřený prostor spolu s výraznou typizací jednotlivých postav postupem času bourá prvotní dojem realismu. Dostavuje se zmiňovaný pocit absurdna a film začíná připomínat modelové drama 60. let.

Ztraceno v poli Vliv divadla je tu samozřejmě cítit velmi silně. Vždyť film měl původně vzniknout jako opera, později jako drama a teprve v poslední fázi se autoři přiklonili k pojetí filmovému. Do filmu tak ale vstoupil onen realistický (místy až hyperrealistický) prvek ý by se v jevištním pojetí objevit nemohl (mám na mysli především roli prostředí). Mistři se tak na jedné straně „vezou“ na vlně realistické tragikomické linie současných filmů, do jisté míry ovlivněných československými filmy 60. let a metodou cinéma verité (Bitva o život, Divoké včely, Návrat idiota, Nuda v Brně). Na straně druhé se od této vlny odvracejí vědomou izolací prostředí, čímž ho paradoxně z realismu vyřazují a dávají mu jakési výsadní výrazové/umělecké postavení. Scéna je tedy vlastně imaginární, bez souvislosti se skutečným světem, ačkoli je zabalena do naturalistického hávu. To následně umožňuje některé excesy  je například pro mě těžko uvěřitelné zcizení autobusu, či odchylky od mimofilmové reality (Turnajem století tu je nazýváno mistrovství světa, nikoliv olympijský turnaj, avšak mrazivé počasí by mnohem spíše odpovídalo konání olympijského turnaje než MS é se hraje na jaře.). Rozdíl oproti zmiňovaným filmům tkví také v naprosté absenci soucitu s údělem a prohřešky postav ž je na český film poměrně nezvyklé a pro diváka velmi těžko stravitelné.

Dosud jsem spíše popisoval, než abych hodnotil. Faktem je  Mistři pro mě byli zajímavým diváckým zážitkem, ačkoli si nemyslím  by v mém subjektivním případě šlo o film, v němž bych „se poznal.“ Je to právě ona zmiňovaná schizofrenie mezi formalismem a realismem á mi brání v tom  se s příběhem dokázal ztotožnit. V jiných filmech  jsou například Divoké včely  oproti tomu prostor příběhu otevřený, to znamená  divák má pocit  do příběhu může kdykoli kdokoli vstoupit. Prostor je reálný, není tu formální (umělé) omezení é by na jevišti bylo mnohem pochopitelnější. (Rozuměj, omezení prostoru je přirozené -li dáno realitou/logikou příběhu, tak je tomu například ve Vlčí boudě Věry Chytilové.) Pocit „otevřeného“ prostoru se v Mistrech  divák záhy pochopí, dostavit nemůže. Svět postav je zde světem pro sebe. Na druhou stranu respektuji autorskou licenci. Jestli však mám chválit, nebo spílat, opravdu nevím. Sám jsem si zvykl spíše chválit že každý sidestreamový počin v téhle zemi je chvályhodný, a v případě Mistrů rozhodně nejde o propadák. Vzpomínám si  se před léty snesla vlna dosti tvrdé kritiky na film Radima Špačka Rychlé pohyby očí. Jen málokdo dokázal být vděčný za autorovu snahu rozšířit obzor českého filmu jiným směrem. Chápu  dobrý záměr k dobrému filmu nestačí, přesto má pro mě třeba zmiňovaný Špačkův (v podstatě) experiment větší hodnotu než upachtěná „jistota“ typu Pupendo či Tmavomodrý svět, o Rebelech vůbec nemluvě.

Jiří Ornest Mistři zapadají do současného českého filmu. Ten ačkoli není homogenní, přece jen vykazuje určité společné rysy é - nutno podotknout – jsou českému filmu vlastní v podstatě již od 50. let minulého století. Ať už jde o Ondříčkovy „kosmopolitní“ filmy, výše zmiňované realistické tragikomedie, rodinná a partnerská dramata Alice Nellis, Jana Hřebejka, Andrey Sedláčkové, Petra Zelenky nebo žánrové i obsahové mystifikace (opět Zelenka), český film se vždycky zabývá „malým“ (totiž obyčejným) člověkem. Jakkoli otřepaně to může znít, pro české filmy je typický všední příběh ý se točí okolo lidí průměrných či dokonce outsiderů. Komické a tragické a - ať už chceme nebo ne - pro českého diváka to přitažlivé vychází právě z oné „průměrnosti“. České filmy jsou vysoce narativní a vzhledem k tématice všednosti velmi závislé na kvalitní literární předloze, ale také na hereckých výkonech. Stále více se v nich prosazuje minimalistická hudba. Autorsky jsou současné české filmy poměrně silné, i když samotní Mistři mi  bylo řečeno, přijdou trochu nekompaktní. Od „českých zvyklostí“ se Mistři poněkud odlišují tam, kde se objevují formalistní prvky ž se týká především (též zmiňované) izolace prostředí.

Hovoříme zde o velmi tradičních rysech české kinematografie é zřejmě vyhovují národní povaze. Vždyť hokej také hrajeme pořád stejně… Nejsem si jist, zda by nějaká zásadní změna podoby filmů v našem prostředí fungovala, ačkoli například Vláčil nás přesvědčil o opaku. Dokážu se však spokojit s málem a nutno říci  český film je na tom podstatně lépe než počátkem 90. let. A i když Mistři rozhodně nejsou jeho vrcholem  důkaz postačí.

Mistři Mistři (ČR, 2004)

Režie: Marek Najbrt
Scénář: Robert Geisler, Benjamin Tuček, marek Najbrt
Kamera: Miloslav Holman
Hudba: Petr Marek
Střih: Pavel Hrdlička
Hrají: Jan Budař (Bohouš), Jiří Ornest (ing. Pavelec), Tomáš Matonoha (Milan), Klára Melíšková (Zdena), Cyril Drozda (Jarda) a další
100 min., Negativ s. r. o.

Daniel Turnovský