Kill Bill

Tarantino se vrací ve velkém stylu. Šest let o něm nebylo slyšet  sem tam se objevovaly zprávy o jeho projektech. Jeho další film byl netrpělivě očekáván tak dlouho, až se na něj doslova zapomnělo. Kill Bill přichází tedy nečekán, s bombastickou reklamou, s velkými sliby a s ještě větším očekáváním nejen z řad „tarantinovců“, ale tentokrát i z řad milovníků filmů s tématikou bojových umění.

Vaše kung-fu je špatné

Kill Bill je druhý film po Jackie Brownové ý se otevřeně hlásí ke konkrétnímu subžánru akčních thrillerů. GauneřiPulp Fiction byly spíše studie na téma gangsterských filmů, blaxploitaition (Jackie Brown) nebo martial arts filmy (Kill Bill) jsou již konkrétně vymezená herní pole s přesnými pravidly. Problém Kill Billa spočívá v nedodržení těchto pravidel. Uvedu prostý příklad, definice blaxploitation je založena na jediném faktu  to gangsterka v níž první housle hrají černoši, oni jsou ti chytřejší, vtipnější a silnější zatímco běloši jsou ti prohnilí a hloupí a nakonec prohrají. Tím čím jsou v blaxploitaition skuteční herci černé pleti, jsou v martial art filmech těmi „skutečnými“ lidé, kteří doopravdy bojová umění ovládají. Síla filmů Bruce Leea doslova vychází z jeho pověsti neporazitelného bojovníka a síla filmů Jackieho Chana vychází z jeho pověsti ztřeštěného komika ý pro každý krkolomný akrobatický kousek nasazuje doslova život. A diváci toto vše vědí ž posouvá hranici filmové iluze blíže ke skutečnosti a staví tyto filmy do úplně jiného světla že měřítkem přestává být příběh nebo herecké výkony, nýbrž samotná ikona herce-bojovníka (a bojového umění é mnohé fanoušky nažene do tělocvičen).
Kill Billovi tento základní prvek chybí, nejsou zde herci, kteří by bojová umění doopravdy ovládali. Je to stejné jako by se běloška natřela černou barvou a hrála Pam Grier, to samé se děje, když se nás Uma Thurman nebo Lucy Liu (a v dalším díle přibudou Daryl Hannah a David Carradine) snaží přesvědčit, že jsou neporazitelné mistryně bojových umění. Yueh Woo-Ping a Sony Chiba, jsou více méně Tarantinovy fetiše é by měly zároveň filmu zaručit jistou odbornou fundovanost. Stejně  je směšné kung-fu Keanu Reevese v Matrixu (opět v podání Yueh Woo-Pinga)  i směšné kung-fu Umy Thurman.
Jak již bylo řečeno  od dob Bruce Lee kouzlo martial art filmů založeno na skutečnosti předvedeného. Tarantino chce tedy spojit nespojitelné, chce natočit film o bojových uměních s krásnými ženami v hlavních rolích é však z toho  předvádějí nic neumí a vzniká tak typ iluze ž je kung-fu filmům cizí.
Tarantino si je tohoto paradoxu snad vědom, ale přesto sází na charisma známých hereček v neobvyklých rolích. Výsledek je však dosti kontraproduktivní ž ve Volume I. jsou jenom dva souboje za 100 minut ž je v hyperakčních kung-fu filmech něco nemyslitelného. Zároveň je porušeno další pravidlo a to, že v momentě, řekne-li se: „jdeme bojovat!“, bojovat se nejde (viz. první souboj) .

Dále pak Tarantino dává přednost svým typickým scénáristickým vtípkům, kdy je úvodní souboj přerušen vstupem malé holčičky a soupeřky se musejí chovat jako hodné tety a vysvětlovat holčičce proč udělaly takový nepořádek a nebo při přepnutí do černobílé v momentě „největšího kung-fu souboje ve vesmíru“ opět vítězí scénáristický vtípek nad akcí.
Samozřejmě je nutno brát v potaz tarantinovskou poetiku, ne však v momentech kdy ruší plynule se vyvíjející akci. Je snad až symbolické že tyto fórky jsou vždy ve scénách soubojů a akce že Kill Bill není akční film, ač se tak snaží vypadat.

Když pejsek s kočičkou vařili ... (aneb struktura filmu)

Kill Bill je spíše jakýmsi hrncem, do kterého Tarantino nasypal úplně všechno  se mu líbí. Papír ovšem jak známo snese všechno, filmové plátno naopak snese méně. Každá scéna měla představovat odkaz na nějaký film a film je defacto neustálým odkazováním a formálními hříčkami přetížen. Navíc Quentin tak velkou porci koláče nezvládá, ač se snaží, film místy nudí že se nedrží ani z části úplně základních pravidel akčních filmů jakými jsou: rychlost, pohyb, krkolomné kousky, honičky atd. snaží se to sice dohnat krvavými amputačními lázněmi a nastudovaným materiálem, ale teorie není praxe.
Vše je spojeno časově fragmentovanou narativní strukturou (kterou již použil v Pulp Fiction) á inteligentně udržuje divákovu pozornost a napětí a neklade otázku jak to všechno dopadne, ale naopak co to způsobilo (což je zesíleno čekáním až do února 2004). Ale stejně jak mléko není krev, tak ani napětí není adrenalin a náhražky typu vyšperkovaného scénáře a dobrého střihu (který zakrývá Umino nepřesvědčivé bojové umění) jsou málo.
Film má jednoduchou osnovu  mstitelka a pět protivníků, každý z nich představuje jiný filmový svět (hongkongské kung-fu filmy studia Shaw Bros, japonské samurajské filmy, anime, spaghetti westerny a italské giallo horory) é Tarantino mezi sebou různě kombinuje. Volume I. má být samurajský a kung-fu film s japonským anime a prvky spaghetti westernu navrch. Naopak Volume II. bude spaghetti western s prvky samurajských a kung-fu filmu a anime navrch. Oba filmy vycházejí hlavně z filmové produkce 70.let.
Jsme tedy uzavřeni ve světě s přesnými pravidly, proč ne, čili si to krok za krokem probereme.

Quentin chtěl vzdát poctu mnoha starým školám (což samo o sobě je velké plus) a úzkostlivě se proto držel starých stylů, studoval a pitval se ve filmech, na které se dnes už podívá jen málokdo (a o kterých se českým režisérům ani nesnilo) a proto stojí za to podívat se jim na zoubek. Vzhledem k tomu, že Kill Bill je filmem ý neustále cituje a napodobuje jiné a prostřednictvím jejichž prvků se snaží vlastně najít sám sebe, bude se následující text zajímat mnohem více o ty „inspirátory“ než o samotného „inspirovaného“ a spíše se bude jednat o jakýsi pokus o srovnání a nastínění dané (u nás dost ignorované) popkulturní exploze.

Bruceovy žluté tepláky

V roce 1973 začíná Bruce Lee točit svůj velmi ambiciózní projekt Game of Death, ale záhadně umírá a natáčení je dokončeno bez něj. Výsledný film je dosti rozpačité kvality é  má nějakou cenu, jsou scény tří soubojů é Lee stačil zrealizovat (dokončil jej v roce 1978 Robert Clouse, režisér Enter of the Dragon).
Princip filmu je jednoduchý, Lee postupuje pětiposchoďovou pagodou a v každém poschodí se utká s jedním z pěti bojovníků, z nichž každý ovládá jiný styl bojového umění. Lee zamýšlel tento film částečně jako propagaci svého „stylu bez stylu“ jeet kune do (cesta zachycující pěsti) jehož revolučnost spočívala v odpoutání se od tisíciletých forem a tradic cvičení tradičního čínského wu-shu. Tím také otevřel čínská bojová umění západnímu světu. Ale zpět ke Kill Billovi.
Game of Death má Lee na sobě dnes již legendární žlutou teplákovku a černými postranními lemy. Každý kostým v tomto filmu měl své opodstatnění a jelikož tradiční bojovníci v daných patrech měli na sobě tradiční kimona, zvolil Lee pro tepláková 70.léta žlutý dres ý měl vyjadřovat modernost jeho stylu a zároveň pružnost materiálu představovala pružnost jeho bojového stylu a skončení s tradicemi.
Bruce Lee je jedním ze stavebních kamenů celého filmu. Žlutost Umy Thurman ích plavých vlasů a zároveň vůbec celá stylizace propagace filmu je do žluta. Thurman bojuje v motorkářské bruceleeovsky žluté kombinéze (pod níž má další žlutý trikot) proti 88 bojovníkům s bruceleeovkými černými maskami (jedná se o jednu z prvních Leeových rolí pomocníka Kata v seriálu Green Hornet (1966). To jsou ty pravé popkulturní orgie!

Navíc celá struktura postupné likvidace pěti bojovníků je více než podobná pagodě v Game of Death Paradoxně i „mistr“ David Carradine založil svou kariéru na projektu Bruce Lee Kung Fu, kde Leeovi vyfoukl roli čínského shaolinského mnicha na divokém západě že Lee byl na ni pro americké publikum příliš čínský. Mimochodem Carradine je původně pouze tanečník a kung-fu úspěšně imituje.

Oblečena k zabíjení

Je nepochybné, že Quentin má všechny subžánrové filmy, o kterých točí a píše, ze srdce rád. Je nepochybné, že je dopodrobna viděl a pilně prostudoval a je nepochybné, že na ně neustále odkazuje. Je ale otázkou proč volí styl parodie (mylně zaměňován s poctou). Kill Bill tím ztrácí plasticitu a živost „skutečných“ filmů a stává se pouhou formální hříčkou na dané téma.

Uveďme si příklad, scéna v nemocnici, kdy Daryl Hannah přichází zabít Umu Thurman á leží v komatu je jasným odkazem na film Briana de Palmy Dressed to Kill (1980) (Tarantino v rozhoru pro Sight and Sound přiznává, že patří k jeho nejoblíbenějším filmům). Hannah se „obléká“ jako zdravotní sestra  „zabila“ bezmocnou Thurman, navíc je vše rozděleno do dvou polí (split-screen), kde paralelně sledujeme spící Umu Thurman a blížící se Daryl Hannah (stylizovanou podobně jako Angie Dickinson, hlavní hrdinku Dressed to Kill).
Rozdělené plátno je klasický DePalmovský experiment s obrazem a divákovým vnímáním (po pravdě řečeno se jedná o trik é využívalo hodně starých filmů z 50.let), paralelní akce se objevuje například i ve Femme Fatale. Nabízí se zajímavá paralela ž sám mistr DePalma vzdává Dressed to Kill poctu Hitchcockovu Psychu (1960). Rozdíl spočívá v tom, že DePalma nenapodobuje pouze formální motivy Hitchcockých filmů, nýbrž rozebírá Psycho na součástky z nichž pak mistrně skládá nový stroj ý přesto funguje. Naproti tomu Tarantino pouze vytváří hříčku na dané téma, režijní styl a obraz je pro něj druhotný  jenom obkresluje zmíněný „stroj“, odkaz na DePalmu je pouze zoufalý výkřik, režisér s ním nijak nepracuje pouze ukazuje, že film zná. Jedná se tedy o vtipnou scénáristickou vložku, nikoliv o filmovou poctu.
Tento model můžeme vztáhnout nejenom k dalším killbillovským „poctám“ ale i k celé struktuře filmu.

Leoneovská sexploitaition

Pomsta je základním tématem mnoha akčních filmů, Bruce Lee, Jackie Chan, Toshiro Mifune, Clint Eastwood, Michael Caine, Lee Marvin, Terence Stamp (a desítky dalších) se mstí za smrt svých bratrů, otců, milenek, manželek, matek, bratranců nebo sestřenic. V podstatě jakýkoliv kontakt, zmínka nebo význam mrtvých blízkých je pro film pouze záminkou, smyslem není vyvolat slzy a hledat další smysl života v odpuštění, nýbrž v pravém opaku, a to pomstě, pokud možno co nejchladnokrevnější.

Filmy o osamělých vlcích, kteří stojí proti všem, přijdou, všechny pobijí a nakonec umírají, hrají na skryté a potlačené pudy divákova hněvu. Je to konflikt novozákonního odpuštění (v nás) a starozákonního „oko za oko“ (na plátně). Starý Zákon v tomto případě jasně vítězí.

Tarantino si pro Volume I. (a pravděpodobně i pro Volume II. ) vybral freudovský styl Sergia Leona ý motivaci svého hrdiny vidí již v útlém dětství. Leoneho styl je snadno rozeznatelný, mix dětské nevinnosti, nekompromisní brutality a patos vyhnaný až k mezím únosnosti. Leone se jakoby při servírováni porcí brutality zděsí sám sebe a zjemňuje scény vyděšenýma očima „nevinného“ dítěte é se nakonec stane tím samým proti čemu bojuje. Leone však věří ve spravedlnost světa a v čistotu dítěte. Oproti Samu Peckinpahovi si Leone neuvědomuje, že hrůza se skrývá i v nevinných dětských hrách (např. skupinka dětí v Peckinpahově Divoké bandě (Wild Bunch), ktará hodí do mraveniště škorpióna a sadisticky se tím baví  dána do paralely k „divoké bandě“, prchající z místa masakru celého města).
Leone zároveň popírá výše zmíněné, oběti ho zajímají a aby si vynutil naši vážnost a respekt zobrazuje masakry dětí. (Např. Korálovec (Lucy Liu) je typickým leoneovským hrdinou  je jasně řečeno v anime části).

Leone je tedy autorem spíše novozákonním, zatímco Peckinpah starozákonním. Přičemž sám Leone oba přístupy kombinuje, lépe řečeno, snaží se napodobit starozákonní ž se mu však nedaří. Zatímco Peckinpah je jako J.S.Bach a akci přesně dávkuje jako palivo do stroje, Leone ve verdiovském nebo wagnerovském mega-stylu plýtvá, přehání a nafukuje.

To vše budiž řečeno pouze jako má osobní pochyba nad tím -li Leone to pravé pro martial arts film (samozřejmě nepočítame-li Once Upon in China (Tsui hark, 1991).
Domnívám se, že leoneovský duch přímočaré hongkongské akce spíše škodí. Leonův legendární film Pro hrst dolarů (A Fistful of Dolars, 1964) není nic jiného než obkreslený Yojimbo (1961), ovšem tam kde si Kurosawa vystačil se základními barvami používá Leone růžové a fosforové odstíny. Shrnuto a podtrženo je nadproduktivní hledat v Leonovi něco co by nebylo již samo v japonské povaze a jejich filmech. Tarantino tím pouze kalí vodu.

Stojí také za zmínku slavná kritika Wima Wenderse na film Tenkrát na Západě (Once Upon A Time in West, 1968) Od snu k traumatu (Wim Wenders: Dech Andělů, Aurora, 1996). Wenders komentuje násilí v Leonově filmu jako znásilnění žánru westernů, kdy Leone ukazuje řezničinu ž u klasických westernů nebyla, ač samotné scény tento potenciál v sobě nesly, zachovávaly si však jistou panenskost a explicitní zobrazování tohoto násilí obcházely. Wenders jej tedy obviňuje ze znásilnění „panenského“ žánru.
S takto vyhroceným názorem na Tenkrát na západěsamozřejmě souhlasit nemusíme, nabízí se však zajímavé srovnání s Kill Billem, kde Tarantino postupuje stejně. Skromnost akce (viz. nedostatečný bojový potenciál hereček) nahrazuje explicitním násilím usekaných končetin a stříkající krve ž v klasických kung-fu či samurajských filmech zobrazováno není, ač je logické, že k něčemu takovému dojít může a dokonce v reálném souboji k tomu i dochází.

Tarantino tedy přebírá „hříchy“ svého mistra (v kontextu s výše zmíněným na adresu Sergia Leoneho, že násilím si vynucuje divákovu vážnost) a „největší souboj ve vesmíru“ není ničím jiným než krvavými jatkami a nechtěnou (nebo chtěnou?) parodií na samurajské filmy. Podobně jako se nevyrovnají megalomanská krvavá jatka v Jacksonově Braindead zombie a gore filmům G.A.Romera nebo Toba Hoopera, stejně tak se i Kill Bill nevyrovná filmům s Brucem Leem nebo Toshirem Mifunem.
Quentin Tarantino, Peter Jackson nebo i třeba Luc Besson jsou Leoneho žáci a nesou peče jeho chyb a levných triků, nikoliv však toho pozitivního co Leone žánru přinesl. Nechápou plasticitu světa v kterém se pohybují, nevzdávají mu čest, pouze se mu smějí.

Zajímavým prvkem jsou však sexy hrdinky a záporačky ž je přes výše zmíněné nedostatky vítaným zpestřením. Kill Bill je v podstatě feministický film že hrdinky své ženské vlastnosti nijak neprojevují (maximálně zneužívají). Tarantino samozřejmě není první, bylo by nespravedlivé nezmínit Ms.45 (1981) Abela Ferrary, Truffautovu Nevěsta byla v černém (Le Mariée Était en Noir, 1968) (mstící se nevěsta Julie, jíž zabili ženicha při obřadu (!) nebo i Burtonovu Catwoman (1992), ženy jsou zde zobrazovány jako chladnokrevné bytosti mstící se mužskému pokolení bez špetky mateřského slitování.

Popkulturní explotaition

Základní zdroje Kill Billa byly vyjmenovány, zbývá však ještě několik věcí é by byla škoda alespoň telegraficky nezmínit. Jedná se bohužel o filmy u nás dosti těžce sehnatelné, lépe řečeno nesehnatelné.

Tarantino dostal do filmu tři své nejoblíbenější hvězdy martial arts filmů, amerického Davida Carradinea, Sony Chibu z Japonska a Gordona Liu z Hong Kongu. Jako studijní materiál mu sloužily zejména filmy Changa Cheha (Johna Forda kung-fu filmů) s filmy jako One Armed Swordsman (1967), Demon Fist of Kung Fu (1976) a desítky dalších.

V rozhovorech neustále zmiňované italské giallo jsou horory s bezmocnými hrdinkami v prekérních situacích, často sadisticky mučenými, zabitými nebo jakkoliv umlčenými nebo trpícími. Tarantino tvrdí, že scéna v nemocnici, kdy je bezbranná Nevěsta v komatu zneužívána a musí se na svobodu probojovat je poctou právě tomuto žánru. Jeho hlavním přesdtavitelem je Lucio Fulci s filmy jako The Psychic (1978) a Gates of Hell (1980). A samozřejmě Dario Argento např. se slavnou Suspirií (1977). Těžko však posoudit do jaké míry se blíží Tarantino svému vzoru. Pravděpodobně se bude ale hlavně jednat o scény ve Volume II., kdy je Nevěsta pohřbena za živa.
(Ve Volume I. je však až příliš zarážející podoba s nemocniční scénou v Eastwoodově Absolutní moci (Absolute Power, 1997), kdy je blondýna upoutána na lůžko a má být zabita smrtící injekcí).

Dalším odkazem jsou scény, když je Nevěsta v letadle a když v tom samém letadle přistává v Tokyu. Pohled na umělý model letadla na rudé ploše zapadajícího slunce a záměrně umělý model Tokya jsou menším odkazem na ateliérová města jež demolovala mostra ve filmech o Godzilách, Gappách, Rodanech, Mothrách, Megagodzilách a vůbec jakýchkoliv „monstrrvačkových“ filmech z japonské filmové produkce a zejména ze staré školy režiséra Ishira Hondy.

A dalo by se pokračovat…

To be continued… (aneb Závěr)

Film trpí částečně na bombastickou reklamu á slíbila to  film nesplnil. Zejména tvrzení, že se jedná o nejlepší kung-fu film všech dob je do nebe volající. Na Tarantinovu obranu je třeba zmínit jeho tvrzení, že on chtěl pouze natočit kung-fu film, tak jak jej nikdo zatím nenatočil. Proti čemuž nelze mít námitek.
Vysoce originální a pro žánr rozhodně zajímavé je vkomponování anime filmu ý s celým popkulturním světem martial arts filmů velmi úzce souvisí, ovšem až poprvé tady se někdo odvážil jej přímo vložit do hraného filmu.
Dále pak Tarantino splnil sen mnoha „šílenců z videopůjčoven“ ým táhne na čtyřicet, když svalnaté bojovníky nahradil blonďatými bojovnicemi.
Další pozitivní stránkou jsou kostýmy, celá výprava a vůbec celá nová kolonie „Tarantinova gangsterského lunaparku“.

Není možné zavírat oči nad tím, že Tarantino nesplnil to  slíbil a to natočit film ý by byl poctou bojovým uměním. A už vůbec nelze zavírat oči nad tím, že se nejedná o akční film, spíše o konverzační sitcom, v kterém je nějaká ta akce.

Kill Bill není totiž akčním filmem, ani poctou filmech o bojových uměních, ale pouze dalším Tarantinovým filmem ý se pokouší vyrovnat stylu kriminálních a akčních thrillerů všech druhů. Točit pocty akčním filmům jako konverzační komedie je postup ým Tarantino začal a pokračuje úspěšně dále, nijak však už nesouvisí s žánrem, z kterého vychází (chybí mu schopnost dobře natočit akci) a nasytí spíše členy „klubáckých“ sekt (rozuměj lidi kteří dají přednost „zajímavému“ argentinskému filmu o každodenních problémech popelářů z Buenos Aires před přímé akci v režii Tonyho Scotta nebo Johna McTiernana, tedy vtipné hlášce a lidské slze před dobrou ranou pěstí).

Přiznávám se, že recenze je psána očima milovníka kung-fu filmů, čili některé argumenty a výtky se nemilovníkům či neznalým žánrů mohou zdát malicherné. Ale standardních a nezaujatých přístupů bylo a bude napsáno ještě dost.
Rozhodně stojí druhá část za vidění, čeká nás nový Fu-Manchu v podání Davida Carradinea, mega-souboj blondýn a snad i odpověď na to, kdo je Nevěsta, proč se jí stalo  se jí stalo, kdo je vlastně její dcera a spousta dalších nezodpovězených záhad. Holt sitcomy jsou už takové.

Kill Bill Vol.1 (USA 2003)

režie: Quentin Tarantino
produkce: Lawrence Bender
kamera: Robert Richardson
hudba: RZA, Lars Ulrich
bojoví poradci: Sonny Chiba, Yuen Woo-Ping
hrají: Uma Thurman (The Bride / Black Mamba), Daryl Hannah (Elle Driver / California Mountain Snake), Vivica A.Fox (Venita Green / Copperhead), Lucy Liu (O Ren-Ishii / Cottonmouth), Julie Dreyfus (Sophie Fatale), David Carradine (Bill), Chiaki Kuriyama (Go Go Yubari), Sonny Chiba (Hatori Hanzo), Liu Chia-hui (Crazy 88 fighter)
107 min., Miramax
Premiéra: 10.října 2003