Tarantino se vrací ve velkém stylu. est let o něm nebylo slyet sem tam se objevovaly zprávy o jeho projektech. Jeho dalí film byl netrpělivě očekáván tak dlouho, a se na něj doslova zapomnělo. Kill Bill přichází tedy nečekán, s bombastickou reklamou, s velkými sliby a s jetě větím očekáváním nejen z řad tarantinovců, ale tentokrát i z řad milovníků filmů s tématikou bojových umění.
Vae kung-fu je patné
Kill Bill je druhý film po Jackie Brownové ý se otevřeně hlásí ke konkrétnímu subánru akčních thrillerů. Gauneři i Pulp Fiction byly spíe studie na téma gangsterských filmů, blaxploitaition (Jackie Brown) nebo martial arts filmy (Kill Bill) jsou ji konkrétně vymezená herní pole s přesnými pravidly.
Problém Kill Billa spočívá v nedodrení těchto pravidel. Uvedu prostý příklad, definice blaxploitation je zaloena na jediném faktu to gangsterka v ní první housle hrají černoi, oni jsou ti chytřejí, vtipnějí a silnějí zatímco běloi jsou ti prohnilí a hloupí a nakonec prohrají. Tím čím jsou v blaxploitaition skuteční herci černé pleti, jsou v martial art filmech těmi skutečnými lidé, kteří doopravdy bojová umění ovládají. Síla filmů Bruce Leea doslova vychází z jeho pověsti neporazitelného bojovníka a síla filmů Jackieho Chana vychází z jeho pověsti ztřetěného komika ý pro kadý krkolomný akrobatický kousek nasazuje doslova ivot. A diváci toto ve vědí posouvá hranici filmové iluze blíe ke skutečnosti a staví tyto filmy do úplně jiného světla e měřítkem přestává být příběh nebo herecké výkony, nýbr samotná ikona herce-bojovníka (a bojového umění é mnohé fanouky naene do tělocvičen).
V Kill Billovi tento základní prvek chybí, nejsou zde herci, kteří by bojová umění doopravdy ovládali. Je to stejné jako by se běloka natřela černou barvou a hrála Pam Grier, to samé se děje, kdy se nás Uma Thurman nebo Lucy Liu (a v dalím díle přibudou Daryl Hannah a David Carradine) snaí přesvědčit, e jsou neporazitelné mistryně bojových umění.
Yueh Woo-Ping a Sony Chiba, jsou více méně Tarantinovy fetie é by měly zároveň filmu zaručit jistou odbornou fundovanost. Stejně je směné kung-fu Keanu Reevese v Matrixu (opět v podání Yueh Woo-Pinga) i směné kung-fu Umy Thurman.
Jak ji bylo řečeno od dob Bruce Lee kouzlo martial art filmů zaloeno na skutečnosti předvedeného. Tarantino chce tedy spojit nespojitelné, chce natočit film o bojových uměních s krásnými enami v hlavních rolích é vak z toho předvádějí nic neumí a vzniká tak typ iluze je kung-fu filmům cizí.
Tarantino si je tohoto paradoxu snad vědom, ale přesto sází na charisma známých hereček v neobvyklých rolích. Výsledek je vak dosti kontraproduktivní ve Volume I. jsou jenom dva souboje za 100 minut je v hyperakčních kung-fu filmech něco nemyslitelného. Zároveň je porueno dalí pravidlo a to, e v momentě, řekne-li se: jdeme bojovat!, bojovat se nejde (viz. první souboj) .
Dále pak Tarantino dává přednost svým typickým scénáristickým vtípkům, kdy je úvodní souboj přeruen vstupem malé holčičky a soupeřky se musejí chovat jako hodné tety a vysvětlovat holčičce proč udělaly takový nepořádek a nebo při přepnutí do černobílé v momentě největího kung-fu souboje ve vesmíru opět vítězí scénáristický vtípek nad akcí.
Samozřejmě je nutno brát v potaz tarantinovskou poetiku, ne vak v momentech kdy ruí plynule se vyvíjející akci. Je snad a symbolické e tyto fórky jsou vdy ve scénách soubojů a akce e Kill Bill není akční film, ač se tak snaí vypadat.
Kdy pejsek s kočičkou vařili ... (aneb struktura filmu)
Kill Bill je spíe jakýmsi hrncem, do kterého Tarantino nasypal úplně vechno se mu líbí. Papír ovem jak známo snese vechno, filmové plátno naopak snese méně. Kadá scéna měla představovat odkaz na nějaký film a film je defacto neustálým odkazováním a formálními hříčkami přetíen. Navíc Quentin tak velkou porci koláče nezvládá, ač se snaí, film místy nudí e se nedrí ani z části úplně základních pravidel akčních filmů jakými jsou: rychlost, pohyb, krkolomné kousky, honičky atd. snaí se to sice dohnat krvavými amputačními lázněmi a nastudovaným materiálem, ale teorie není praxe.
Ve je spojeno časově fragmentovanou narativní strukturou (kterou ji pouil v Pulp Fiction) á inteligentně udruje divákovu pozornost a napětí a neklade otázku jak to vechno dopadne, ale naopak co to způsobilo (co je zesíleno čekáním a do února 2004). Ale stejně jak mléko není krev, tak ani napětí není adrenalin a náhraky typu vyperkovaného scénáře a dobrého střihu (který zakrývá Umino nepřesvědčivé bojové umění) jsou málo.
Film má jednoduchou osnovu mstitelka a pět protivníků, kadý z nich představuje jiný filmový svět (hongkongské kung-fu filmy studia Shaw Bros, japonské samurajské filmy, anime, spaghetti westerny a italské giallo horory) é Tarantino mezi sebou různě kombinuje. Volume I. má být samurajský a kung-fu film s japonským anime a prvky spaghetti westernu navrch. Naopak Volume II. bude spaghetti western s prvky samurajských a kung-fu filmu a anime navrch. Oba filmy vycházejí hlavně z filmové produkce 70.let.
Jsme tedy uzavřeni ve světě s přesnými pravidly, proč ne, čili si to krok za krokem probereme.
Quentin chtěl vzdát poctu mnoha starým kolám (co samo o sobě je velké plus) a úzkostlivě se proto drel starých stylů, studoval a pitval se ve filmech, na které se dnes u podívá jen málokdo (a o kterých se českým reisérům ani nesnilo) a proto stojí za to podívat se jim na zoubek. Vzhledem k tomu, e Kill Bill je filmem ý neustále cituje a napodobuje jiné a prostřednictvím jejich prvků se snaí vlastně najít sám sebe, bude se následující text zajímat mnohem více o ty inspirátory ne o samotného inspirovaného a spíe se bude jednat o jakýsi pokus o srovnání a nastínění dané (u nás dost ignorované) popkulturní exploze.
Bruceovy luté tepláky
V roce 1973 začíná Bruce Lee točit svůj velmi ambiciózní projekt Game of Death, ale záhadně umírá a natáčení je dokončeno bez něj. Výsledný film je dosti rozpačité kvality é má nějakou cenu, jsou scény tří soubojů é Lee stačil zrealizovat (dokončil jej v roce 1978 Robert Clouse, reisér Enter of the Dragon).
Princip filmu je jednoduchý, Lee postupuje pětiposchoďovou pagodou a v kadém poschodí se utká s jedním z pěti bojovníků, z nich kadý ovládá jiný styl bojového umění. Lee zamýlel tento film částečně jako propagaci svého stylu bez stylu jeet kune do (cesta zachycující pěsti) jeho revolučnost spočívala v odpoutání se od tisíciletých forem a tradic cvičení tradičního čínského wu-shu. Tím také otevřel čínská bojová umění západnímu světu. Ale zpět ke Kill Billovi.
V Game of Death má Lee na sobě dnes ji legendární lutou teplákovku a černými postranními lemy. Kadý kostým v tomto filmu měl své opodstatnění a jeliko tradiční bojovníci v daných patrech měli na sobě tradiční kimona, zvolil Lee pro tepláková 70.léta lutý dres ý měl vyjadřovat modernost jeho stylu a zároveň prunost materiálu představovala prunost jeho bojového stylu a skončení s tradicemi.
Bruce Lee je jedním ze stavebních kamenů celého filmu. lutost Umy Thurman ích plavých vlasů a zároveň vůbec celá stylizace propagace filmu je do luta. Thurman bojuje v motorkářské bruceleeovsky luté kombinéze (pod ní má dalí lutý trikot) proti 88 bojovníkům s bruceleeovkými černými maskami (jedná se o jednu z prvních Leeových rolí pomocníka Kata v seriálu Green Hornet (1966). To jsou ty pravé popkulturní orgie!
Navíc celá struktura postupné likvidace pěti bojovníků je více ne podobná pagodě v Game of Death Paradoxně i mistr David Carradine zaloil svou kariéru na projektu Bruce Lee Kung Fu, kde Leeovi vyfoukl roli čínského shaolinského mnicha na divokém západě e Lee byl na ni pro americké publikum příli čínský. Mimochodem Carradine je původně pouze tanečník a kung-fu úspěně imituje.
Oblečena k zabíjení
Je nepochybné, e Quentin má vechny subánrové filmy, o kterých točí a píe, ze srdce rád. Je nepochybné, e je dopodrobna viděl a pilně prostudoval a je nepochybné, e na ně neustále odkazuje. Je ale otázkou proč volí styl parodie (mylně zaměňován s poctou). Kill Bill tím ztrácí plasticitu a ivost skutečných filmů a stává se pouhou formální hříčkou na dané téma.
Uveďme si příklad, scéna v nemocnici, kdy Daryl Hannah přichází zabít Umu Thurman á leí v komatu je jasným odkazem na film Briana de Palmy Dressed to Kill (1980) (Tarantino v rozhoru pro Sight and Sound přiznává, e patří k jeho nejoblíbenějím filmům). Hannah se obléká jako zdravotní sestra zabila bezmocnou Thurman, navíc je ve rozděleno do dvou polí (split-screen), kde paralelně sledujeme spící Umu Thurman a blíící se Daryl Hannah (stylizovanou podobně jako Angie Dickinson, hlavní hrdinku Dressed to Kill).
Rozdělené plátno je klasický DePalmovský experiment s obrazem a divákovým vnímáním (po pravdě řečeno se jedná o trik é vyuívalo hodně starých filmů z 50.let), paralelní akce se objevuje například i ve Femme Fatale. Nabízí se zajímavá paralela sám mistr DePalma vzdává Dressed to Kill poctu Hitchcockovu Psychu (1960). Rozdíl spočívá v tom, e DePalma nenapodobuje pouze formální motivy Hitchcockých filmů, nýbr rozebírá Psycho na součástky z nich pak mistrně skládá nový stroj ý přesto funguje.
Naproti tomu Tarantino pouze vytváří hříčku na dané téma, reijní styl a obraz je pro něj druhotný jenom obkresluje zmíněný stroj, odkaz na DePalmu je pouze zoufalý výkřik, reisér s ním nijak nepracuje pouze ukazuje, e film zná. Jedná se tedy o vtipnou scénáristickou vloku, nikoliv o filmovou poctu.
Tento model můeme vztáhnout nejenom k dalím killbillovským poctám ale i k celé struktuře filmu.
Leoneovská sexploitaition
Pomsta je základním tématem mnoha akčních filmů, Bruce Lee, Jackie Chan, Toshiro Mifune, Clint Eastwood, Michael Caine, Lee Marvin, Terence Stamp (a desítky dalích) se mstí za smrt svých bratrů, otců, milenek, manelek, matek, bratranců nebo sestřenic. V podstatě jakýkoliv kontakt, zmínka nebo význam mrtvých blízkých je pro film pouze záminkou, smyslem není vyvolat slzy a hledat dalí smysl ivota v odputění, nýbr v pravém opaku, a to pomstě, pokud mono co nejchladnokrevnějí.
Filmy o osamělých vlcích, kteří stojí proti vem, přijdou, vechny pobijí a nakonec umírají, hrají na skryté a potlačené pudy divákova hněvu. Je to konflikt novozákonního odputění (v nás) a starozákonního oko za oko (na plátně). Starý Zákon v tomto případě jasně vítězí.
Tarantino si pro Volume I. (a pravděpodobně i pro Volume II. ) vybral freudovský styl Sergia Leona ý motivaci svého hrdiny vidí ji v útlém dětství. Leoneho styl je snadno rozeznatelný, mix dětské nevinnosti, nekompromisní brutality a patos vyhnaný a k mezím únosnosti. Leone se jakoby při servírováni porcí brutality zděsí sám sebe a zjemňuje scény vyděenýma očima nevinného dítěte é se nakonec stane tím samým proti čemu bojuje. Leone vak věří ve spravedlnost světa a v čistotu dítěte. Oproti Samu Peckinpahovi si Leone neuvědomuje, e hrůza se skrývá i v nevinných dětských hrách (např. skupinka dětí v Peckinpahově Divoké bandě (Wild Bunch), ktará hodí do mravenitě korpióna a sadisticky se tím baví dána do paralely k divoké bandě, prchající z místa masakru celého města).
Leone zároveň popírá výe zmíněné, oběti ho zajímají a aby si vynutil nai vánost a respekt zobrazuje masakry dětí. (Např. Korálovec (Lucy Liu) je typickým leoneovským hrdinou je jasně řečeno v anime části).
Leone je tedy autorem spíe novozákonním, zatímco Peckinpah starozákonním. Přičem sám Leone oba přístupy kombinuje, lépe řečeno, snaí se napodobit starozákonní se mu vak nedaří. Zatímco Peckinpah je jako J.S.Bach a akci přesně dávkuje jako palivo do stroje, Leone ve verdiovském nebo wagnerovském mega-stylu plýtvá, přehání a nafukuje.
To ve budi řečeno pouze jako má osobní pochyba nad tím -li Leone to pravé pro martial arts film (samozřejmě nepočítame-li Once Upon in China (Tsui hark, 1991).
Domnívám se, e leoneovský duch přímočaré hongkongské akce spíe kodí. Leonův legendární film Pro hrst dolarů (A Fistful of Dolars, 1964) není nic jiného ne obkreslený Yojimbo (1961), ovem tam kde si Kurosawa vystačil se základními barvami pouívá Leone růové a fosforové odstíny. Shrnuto a podtreno je nadproduktivní hledat v Leonovi něco co by nebylo ji samo v japonské povaze a jejich filmech. Tarantino tím pouze kalí vodu.
Stojí také za zmínku slavná kritika Wima Wenderse na film Tenkrát na Západě (Once Upon A Time in West, 1968) Od snu k traumatu (Wim Wenders: Dech Andělů, Aurora, 1996). Wenders komentuje násilí v Leonově filmu jako znásilnění ánru westernů, kdy Leone ukazuje řezničinu u klasických westernů nebyla, ač samotné scény tento potenciál v sobě nesly, zachovávaly si vak jistou panenskost a explicitní zobrazování tohoto násilí obcházely. Wenders jej tedy obviňuje ze znásilnění panenského ánru.
S takto vyhroceným názorem na Tenkrát na západěsamozřejmě souhlasit nemusíme, nabízí se vak zajímavé srovnání s Kill Billem, kde Tarantino postupuje stejně. Skromnost akce (viz. nedostatečný bojový potenciál hereček) nahrazuje explicitním násilím usekaných končetin a stříkající krve v klasických kung-fu či samurajských filmech zobrazováno není, ač je logické, e k něčemu takovému dojít můe a dokonce v reálném souboji k tomu i dochází.
Tarantino tedy přebírá hříchy svého mistra (v kontextu s výe zmíněným na adresu Sergia Leoneho, e násilím si vynucuje divákovu vánost) a největí souboj ve vesmíru není ničím jiným ne krvavými jatkami a nechtěnou (nebo chtěnou?) parodií na samurajské filmy. Podobně jako se nevyrovnají megalomanská krvavá jatka v Jacksonově Braindead zombie a gore filmům G.A.Romera nebo Toba Hoopera, stejně tak se i Kill Bill nevyrovná filmům s Brucem Leem nebo Toshirem Mifunem.
Quentin Tarantino, Peter Jackson nebo i třeba Luc Besson jsou Leoneho áci a nesou peče jeho chyb a levných triků, nikoliv vak toho pozitivního co Leone ánru přinesl. Nechápou plasticitu světa v kterém se pohybují, nevzdávají mu čest, pouze se mu smějí.
Zajímavým prvkem jsou vak sexy hrdinky a záporačky je přes výe zmíněné nedostatky vítaným zpestřením. Kill Bill je v podstatě feministický film e hrdinky své enské vlastnosti nijak neprojevují (maximálně zneuívají). Tarantino samozřejmě není první, bylo by nespravedlivé nezmínit Ms.45 (1981) Abela Ferrary, Truffautovu Nevěsta byla v černém (Le Mariée Était en Noir, 1968) (mstící se nevěsta Julie, jí zabili enicha při obřadu (!) nebo i Burtonovu Catwoman (1992), eny jsou zde zobrazovány jako chladnokrevné bytosti mstící se muskému pokolení bez petky mateřského slitování.
Popkulturní explotaition
Základní zdroje Kill Billa byly vyjmenovány, zbývá vak jetě několik věcí é by byla koda alespoň telegraficky nezmínit. Jedná se bohuel o filmy u nás dosti těce sehnatelné, lépe řečeno nesehnatelné.
Tarantino dostal do filmu tři své nejoblíbenějí hvězdy martial arts filmů, amerického Davida Carradinea, Sony Chibu z Japonska a Gordona Liu z Hong Kongu. Jako studijní materiál mu slouily zejména filmy Changa Cheha (Johna Forda kung-fu filmů) s filmy jako One Armed Swordsman (1967), Demon Fist of Kung Fu (1976) a desítky dalích.
V rozhovorech neustále zmiňované italské giallo jsou horory s bezmocnými hrdinkami v prekérních situacích, často sadisticky mučenými, zabitými nebo jakkoliv umlčenými nebo trpícími. Tarantino tvrdí, e scéna v nemocnici, kdy je bezbranná Nevěsta v komatu zneuívána a musí se na svobodu probojovat je poctou právě tomuto ánru. Jeho hlavním přesdtavitelem je Lucio Fulci s filmy jako The Psychic (1978) a Gates of Hell (1980). A samozřejmě Dario Argento např. se slavnou Suspirií (1977). Těko vak posoudit do jaké míry se blíí Tarantino svému vzoru. Pravděpodobně se bude ale hlavně jednat o scény ve Volume II., kdy je Nevěsta pohřbena za iva.
(Ve Volume I. je vak a příli zaráející podoba s nemocniční scénou v Eastwoodově Absolutní moci (Absolute Power, 1997), kdy je blondýna upoutána na lůko a má být zabita smrtící injekcí).
Dalím odkazem jsou scény, kdy je Nevěsta v letadle a kdy v tom samém letadle přistává v Tokyu. Pohled na umělý model letadla na rudé ploe zapadajícího slunce a záměrně umělý model Tokya jsou mením odkazem na ateliérová města je demolovala mostra ve filmech o Godzilách, Gappách, Rodanech, Mothrách, Megagodzilách a vůbec jakýchkoliv monstrrvačkových filmech z japonské filmové produkce a zejména ze staré koly reiséra Ishira Hondy.
A dalo by se pokračovat
To be continued (aneb Závěr)
Film trpí částečně na bombastickou reklamu á slíbila to film nesplnil. Zejména tvrzení, e se jedná o nejlepí kung-fu film vech dob je do nebe volající. Na Tarantinovu obranu je třeba zmínit jeho tvrzení, e on chtěl pouze natočit kung-fu film, tak jak jej nikdo zatím nenatočil. Proti čemu nelze mít námitek.
Vysoce originální a pro ánr rozhodně zajímavé je vkomponování anime filmu ý s celým popkulturním světem martial arts filmů velmi úzce souvisí, ovem a poprvé tady se někdo odváil jej přímo vloit do hraného filmu.
Dále pak Tarantino splnil sen mnoha ílenců z videopůjčoven ým táhne na čtyřicet, kdy svalnaté bojovníky nahradil blonďatými bojovnicemi.
Dalí pozitivní stránkou jsou kostýmy, celá výprava a vůbec celá nová kolonie Tarantinova gangsterského lunaparku.
Není moné zavírat oči nad tím, e Tarantino nesplnil to slíbil a to natočit film ý by byl poctou bojovým uměním. A u vůbec nelze zavírat oči nad tím, e se nejedná o akční film, spíe o konverzační sitcom, v kterém je nějaká ta akce.
Kill Bill není toti akčním filmem, ani poctou filmech o bojových uměních, ale pouze dalím Tarantinovým filmem ý se pokouí vyrovnat stylu kriminálních a akčních thrillerů vech druhů. Točit pocty akčním filmům jako konverzační komedie je postup ým Tarantino začal a pokračuje úspěně dále, nijak vak u nesouvisí s ánrem, z kterého vychází (chybí mu schopnost dobře natočit akci) a nasytí spíe členy klubáckých sekt (rozuměj lidi kteří dají přednost zajímavému argentinskému filmu o kadodenních problémech popelářů z Buenos Aires před přímé akci v reii Tonyho Scotta nebo Johna McTiernana, tedy vtipné hláce a lidské slze před dobrou ranou pěstí).
Přiznávám se, e recenze je psána očima milovníka kung-fu filmů, čili některé argumenty a výtky se nemilovníkům či neznalým ánrů mohou zdát malicherné. Ale standardních a nezaujatých přístupů bylo a bude napsáno jetě dost.
Rozhodně stojí druhá část za vidění, čeká nás nový Fu-Manchu v podání Davida Carradinea, mega-souboj blondýn a snad i odpověď na to, kdo je Nevěsta, proč se jí stalo se jí stalo, kdo je vlastně její dcera a spousta dalích nezodpovězených záhad. Holt sitcomy jsou u takové.
Kill Bill Vol.1 (USA 2003)