Casablanca

V Casablance je svět filmovou scénou (s několika prostřihy na filmové týdeníky) a Amerika - nebo přinejmenším Hollywood - je zde ukázána jako univerzální útočiště. Jedinými Američany v obsazení jsou Humphrey Bogart a Dooley Wilson (jakožto další verze Hucka a Jima). Zbytek jsou všechno cizinci - Ingrid Bergmanová, Claude Rains, Sydney Greenstreet - štastni  mohou strávit válku v Culver City. Většina z nich byli sami utečenci před fašismem - Paul Henreid, Peter Lorre, Marcel Dalio, S.Z. Sakall, Curt Bois a samozřejmě Conrad Veidt hrající podlého nacistu a zosobňující tak vlastní verzi Od Caligariho k Hitlerovi (slavná kniha Siegfrieda Kracauera - pozn.red.) v okamžiku vrcholící kariéry započaté rolí Cesara Náměsíčníka.

Skutečnost  se Lorre, Sakall a režisér Michael Curtiz narodili v Maďarsku nemůže nikterak umenšit popularitu filmu v zemi, kde se pouští každoročně na Silvestra v televizi. Tento casbah je univerzální. Existuje-li nějaký hollywoodský film, představující "génia systému", pak je to jistě Casablanca - film ž úspěch byl založen na řemeslné dovednosti a dávce štěstí (je ironií  dnešní adepti scenáristiky posuzují scénář Casablanky jako text, přestože byl film několikrát během natáčení přepisován a vznikal spontánně.). Mixujíc volně různé žánry dohromady, stala se Casablanca kultovním filmem, přesně jak to shrnuje Umberto Eco: "není to jeden film. Jsou to filmy." To znamená celý Hollywood spolu s francouzskými soupçon filmy konce 30. let. Jinými slovy, Casablanca představuje celou kulturu Západu, nabízí v jednom balení všechno, za co jsme bojovali ve Druhé světové válce.

Fakt  Casablanca "jsou filmy", nepřestal Hollywood strašit. Film byl od 40. let do studené války stále napodobován až dosáhl svého dna v podobě snímku Hong Kong, ve kterém Ronald Reagan (podle tiskového materiálu Warner Bros. jeden z kandidátů na původní obsazení) hraje cynického amerického dobrodruha se srdcem ze zlata. O deset let později byla Casablanca uložena do revivalových kin po celé Americe jako posvátná relikvie a stala se předchůdcem mladšího The Rocky Horror Picture Show (podobně jako Casablanca je The Rocky Horror Picture Show plná masmediálních klišé a romantického mudrování, v tomto případě ovšem náležejících post elvisovské angloamerické kultuře). Jestliže zůstala Casablanca Casablankou i v roce 1961 (nyní však překřtěna na kultovní film), pak následující dekáda byla pro Američany mnohem problematičtější: film Dennise Hoppera The Last Movie můžete chápat jako Casablanku roku 1971 - když už ne napůl připitomělou, napůl vzletnou fetišizaci v podobě Zahraj to znovu, Same Woodyho Allena.

Snad každá generace si zaslouží svůj remake Casablanky. Dobyvatelé ztracené archy (1981) Stevena Spielberga, kteří jsou vědomým pokusem o "filmy" v jednom a míchají nejrůznějšími prvky Casablanky, zvěstovali znovuzrozenou americkou jistotu a sebevědomí. Rychle zapomenutá Havana (1990) Sidney Pollacka, zobrazující Roberta Redforda jako cynického ex-patriota a Lenu Olin jako záhadnou Švédku a přemísťující Casablanku do perly Antil v předvečer Castrovy revoluce, dokládá náš současný zmatek a úpadek.

J. Hoberman je významný americký kritik ý publikuje své eseje o filmu, popkultuře a politice především na stránkách The Village Voice a Artforum. Vydal dvě antologie vlastních esejů Vulgar Modernism a The Magic Hour.

J. Hoberman